Jarmila Mrazíková Češková – klavír. Produkce: AS Happy. Text: Č, A. Nahráno: 10. a 12. 7. 2006, kostel sv. Vavřince, Praha. Vydáno: 2007. TT: 75:56. DDD. 1 CD AS Happy HMP 0822 P.
Životní dráha Petra Pokorného se uzavřela 4. února 2008 a náhle si musíme klást otázku, jak to, že jeho hudba nezní na koncertních pódiích nebo v rozhlase?
V případě Petra Pokorného platí známá latinská hříčka „nomen omen“. Jeho hudba se nepodbízí, nevnucuje, neburcuje, neútočí, neexhibuje; zkrátka je tady, abychom ji poslouchali. Je introvertní a jakoby nesmělá. Pokorný se projevuje nejen jako jakýsi James Joyce české hudby. Jeho intuitivní tvorba založená na volném proudu myšlenek nachází výraz především v komorní a sólové tvorbě. Jeho oblíbenými nástroji se stávají basklarinet a klavír.
Po překonání šedesátých let, kdy se každý po svém vyrovnával s dodekafonií a serialismem, přicházejí léta sedmdesátá, kdy je třeba vyrovnat se především s tíživými důsledky doby. Petr Pokorný mlčí jako skladatel, ale na povrch se dostává Pokorný jako básník a literát. Během osmdesátých let se jeho hudba znovu začíná dostávat k uším posluchačů. Klavír je pro Pokorného velmi důvěrný nástroj, který se neodváží použít od roku 1969, kdy se kompozicí příznačně nazvanou Umlkání loučí nejen s Janem Palachem, ale i svobodnou společností. Vrací se k němu až v polovině 90. let nostalgickým valčíkovým cyklem Večery pod lampou . Obsahuje sentimentální valčíky jako vypůjčené od Erika Satieho.
Petr Pokorný přišel o velkou část rodiny v koncentračních táborech druhé světové války. Jí je také věnován klavírní cyklus Tristia , který ve třech obrazech zachycuje osobní vzpomínky i tragédie židovské kultury. První dvě části jsou věnovány babičce a její sestře, které se nevrátily z Osvětimi. Třetí část Kaddiš pro Petra Ginze a Ilana Ramona reaguje na nesplněný sen chlapce, který nepřežil Terezín, a muže, který při pokusu vyplnit jeho přání zemřel při neštěstí raketoplánu Columbia.
Hudba Petra Pokorného jakoby vyčnívala ze své doby. Nepodléhá času a odvolává se na důvěrně známé zážitky koloběhu přírody a místo člověka v ní. Jedním z takových cyklů je i Hudba ke slavnostem zimního slunovratu z roku 2001. Autor ho věnoval výjimečné brněnské interpretce, klavíristce Jiřině Rotterové.
Na popud jednoho ze svých brněnských přátel, Pavla Nováka-Zemka, vypracoval Petr Pokorný jakousi reminiscenci či parafrázi na Lisztovu pozdní miniaturu Nouages gris (Šedivá oblaka). Tak vznikla v roce 1999 skladba s mírně ironickým názvem Ferenc Liszt sedí na terase a pozoruje oblohu , která se později stala základem širšího cyklu Tří kusů pro klavír .
Cyklus Šest podob večerního nebe Pokorný zkomponoval koncem devadesátých let. Přiznává se zde k prostší faktuře. Ačkoliv pro své skladby často používá silně obrazotvorné názvy, nikdy nepodléhá pokušení stát se hudebním neoimpresionistou. Oproštěná klavírní sazba klade velké nároky na interpreta, který musí vytvářet vnitřní napětí, dynamické odstíny a podobně. Svým přístupem připomíná Schönberga nebo Bouleze, v jejichž skladbách záleží doslova na každé notě. Výrazem jsou ovšem na rozdíl od zmíněného Schönberga umírněné až meditativní.
Vnímání a prožívání přírody se vkrádá i do dalších cyklů. Quattro Stagioni není třeba překládat. Je posledním (tedy nejmladším) klavírním cyklem na CD, dokončeným v roce 2005. Jednotlivé části jsou slovními hříčkami a narážkami na poezii velkých básníků. To platí i o poslední části cyklu odkazující k básni Heinricha Heineho Ein Wintermärchen, kterou autor věnoval další ze „svých“ interpretek, Jarmile Mrazíkové Češkové . Její odevzdaná interpretace věrně tlumočí vnímavost skladatele vůči krajině i lidem okolo nás, současným i minulým, jeho introvertní polohu a melancholický výraz. Učí nás naslouchat křehkému vnitřnímu světu nedoceněného básníka tónů, Petra Pokorného.
Body: 6 z 6 – tip Harmonie
