Jean-Franois Heisser – klavír . Produkce: Philippe Manoury. Text: F, A, N. Nahráno: 12/2003, Marseille. Vydáno: 2004. TT: 36:22. SACD. 1 CD Praga Digitals PRD/DSD 250 207 (distribuce Classic). Je známé, že vztah jednoho z klíčových skladatelů současné francouzské kompoziční scény k Praze a Česku vůbec je dlouhodobě více než vřelý. Rozsáhlá sólová skladba pro klavír, která je v interpretaci J.-F. Heissera zachycena na albu, je jedním z důkazů. Zrodila se totiž během jednoho z pražských pobytů Manouryho kdesi v temných uličkách Malé Strany (viz velmi podrobný a poetický autorský komentář v bookletu CD) a sám autor ji mimo jiné prezentuje jako „postludium“ ke své kafkovské opeře z roku 2001 s názvem K… Je příjemné, že se vydavatelé velkoryse rozhodli ponechat na albu skutečně pouze onu jednu skladbu, která netrvá ani čtyřicet minut – je to rozhodnutí koncentrující, vtahující posluchače hlouběji do poměrně komplikovaných zákoutí Manouryho nikterak lehkého kompozičního jazyka. Philippe Manoury vystavěl celou kompozici na bázi symetrické formy (18 částí + jedna centrální) s nejrůznějšími vnitřními strukturálními vazbami. Jedná se vlastně o jakousi suitu, sérii devatenácti drobných formálních „kamenů“, které svou vnitřní provázaností vytvářejí mohutný kompoziční organismus. Z takto pojatého kompozičního záměru vyrůstá klíčový interpretační úkol – jasně odstínit jednotlivé formální bloky a jejich vzájemné kompoziční vazby a rozsáhlou skladbu zcelit – při její vnitřní rozrůzněnosti – do čitelného formálního oblouku. Zdá se mi, že v této rovině leží slabina celého alba. V bookletu bohužel není možné zjistit, na jaký nástroj byla skladba nahrána. Je však jisté, že barva zvoleného klavíru se blíží spíše onomu „kovovému“ pólu témbrové klavírní polohy, což způsobuje značný pocitový nárůst dynamiky, a tudíž její horší diferenciaci – při poslechu máme pocit, jako by pianista rezignoval na dynamickou a rovněž barevnou kresbu. Sazebně velmi odlišné části se tak vzájemně slévají a rozmazávají výše zmíněný formální půdorys. Výsledný efekt při poslechu je tak opačný – zatímco bychom měli spíše vnímat jednolitost kompozice vyrůstající z mnohosti „dílčího“, ono „dílčí“ se již v počátku stává jednolitým a celistvost kompozice tak nedosažitelnou. Abychom však snad jednostranně nekřivdili, dovolme si závěrečnou otevřenou polemiku s autorem – nevězí snad tak trochu problém celé skladby v tom, že zvolený harmonický materiál je natolik omezený, že prostě „neutáhne“ takto rozsáhlou a velkoryse pojatou skladbu pro sólový nástroj?
Nahráli: Jean-Franois Heisser – klavír
Body: 2 z 6
