Fiorenza Cossotto, Raina Kabaivanska, Gianfranco Cecchelle, Jon Vickers, Anna di Stasio, Peter Glossop, Giangiacomo Guelfi, Adriaba Nartino, Sergio Lorenzi, Rolando Panerai a další, Orchestra e coro del Teatro alla Scala, Roberto Benaglio – sbormistr, Herbert von Karajan. Režie: Åke Falck, Herbert von Karajan. Text: A, N, F. Nahráno: 1968, Palazzo Ghiacchio, Milan. Vydáno: 2008. TT: 148:00. Obraz. formát: NTSC / Colour / 4:3. Zvuk. formát: PCM Stereo / DTS 5.1. DVD Deutsche Grammophon 073 4389 (Universal Music).
Inscenace „veristických dvojčat“ v milánské Scale v šedesátých letech dvacátého století vzbudila obrovskou senzaci. Zvláště vysoce bylo hodnoceno hudební nastudování, pod nímž byl podepsán Herbert von Karajan , na této scéně působící už od padesátých let. Vydavatelství Deutsche Grammohpon pořídilo nahrávku obou oper a také ona vzbudila na světovém trhu velký ohlas. Byla vydána i u nás v licenci v rámci takzvaného Gramofonového klubu. S příchodem videa samozřejmě vzrostl zájem o základní díla světových oper, pokud možno s protagonisty oněch legendárních nahrávek. V případě Sedláka kavalíra a Komediantů samozřejmě nemohlo toto Karajanovo nastudování zůstat stranou, a tak poměrně brzy se obě opery objevily na kazetách VHS. Na rozdíl od řady jiných však nebyly pořízeny při vlastním představení, nýbrž vznikly – v Karajanově umělecké supervizi – jako zvláštní hudební filmy. Jako hudební podklad nebyla použita zmíněná úspěšná nahrávka, neboť protagonisté na deskách a na videu nebyli stejní. Oba zvukové snímky jsou výtečné – i ta filmová by mohla figurovat na audio-nosiči. Oproti oné zmíněné původní audio-verzi je ta filmová o poznání dramatičtější, což jistě do značné míry ovlivnili protagonisté. V letošním jubilejním Karajanově roce se oba filmy poprvé objevily na DVD. Po letech tedy můžeme posoudit, jak dalece jsou tato ztvárnění aktuální dnes, kdy jsme svědky nejrůznějších, nejosobitějších, ba leckdy velmi kontroverzních režijních koncepcí. Obecně možno prohlásit, že v tomto případě jde o koncepce klasické, které důsledně respektují původní předlohu. Přesto se vzájemně mezi sebou liší.
Scénograf Giorgio Strehler a režisér Åke Falck rámují příběh Mascagniho opery působivými záběry sicilské krajiny. Vlastní opera se odehrává v interiéru studia se stylizací náměstí před chrámem. Přechod mezi reálem a studiem na mě působí poměrně ostře a stylově ne zcela vyrovnaně. Záběry jsou spíše detailní, prakticky se nedočkáme nějakého celku, kterým bychom se lépe orientovali v prostoru. I v davových scénách jde režisér spíše po detailech než po celku. Velký dav prakticky nevidíme, byť chrámová scéna je – jak jinak u Karajana? – zvukově velmi mohutná. Znamenití jsou ovšem pěvečtí protagonisté. Jako herci samozřejmě nezapřou svou jevištní praxi s nezbytnými pózami a ne vždy příjemnými výrazovými nadsázkami. Santuzzu zpívá podobně jako na LP (později na CD) představitelka takřka ideální – Fiorenza Cossotto . Carla Bergonziho na LP vystřídal ve filmu hlasově odlišnější, zjevově zřejmě přesvědčivější, hlasově rovněž výborný, u nás však méně známý Gianfranco Cecchele .
V Komediantech se tvůrcům inscenace (scénograf Paul Hager , režisér Herbert von Karajan) dařilo lépe než jejich kolegům v Sedlákovi. Příběh rozehráli barvitěji, v detailech citlivěji, zajímavěji i v celcích, a to i v první polovině opery – v druhé je díky „divadlu na divadle“ přítomnost početného komparsu nezbytná. Pravda, našli bychom rovněž několik otazníků (závěrečné tragické rozuzlení je pro diváka – pokud děj nezná – poněkud nejasné), nicméně jednotlivé herecké výkony pěvců mají méně pózy než v Sedlákovi. Oproti LP jsou protagonisty zcela jiní pěvci, ve svých dobách rovněž špičkoví. Cania zpívá Joe Vickers (na LP Bergonzi), Neddu Raina Kabaivanska (Carlyle) a Tonia Peter Glossop (Taddei).
Nespokojenost nad kamerou projeví ti, kteří rádi sledují hudební provedení. Pouze v začátcích obou oper, u Komediantů navíc ještě v intermezzu, je jim dopřáno, byť velmi omezeně, spatřit orchestr slavné scény. Bohužel kamera takřka stále ulpívá na příznačně soustředěné tváři Karajana se zavřenýma očima, aniž by třeba zachytila alespoň několika vteřinami celý ansámbl. Záběr na skupinu lesních rohů je dokonce tak nehorázný, že sice ukazuje hrající pány, avšak u prvního hráče se musíme spokojit jen s jeho prsty. V takovýchto okamžicích nuceného se dívání tam, kam nechci, si znovu potvrzuji svůj názor, že tím nejzajímavějším videem nejednou bývá partitura dotyčného díla.
Body: 4 z 6
