Radovan Tariška – altsaxofon, Ondrej Krajňák – piano. Vydáno: 2007. TT: 56:20. 1 CD Music Centre Slovakia HC 10006.
Se železnou pravidelností jednoho roku mapuje slovenský Hudobný fond novinky na domácí jazzové scéně. Kdysi představil i bebopové kvinteto Hot House leadera Juraje Bartoše (2001), klubový snímek, který byl prvním společným angažmá a budoucím zárodkem současného tandemu klavíristy Ondreje Krajňáka a altsaxofonisty Radovana Tarišky. Zmiňované učiliště bebopové tradice střídal Tariška (1979) s fusion kvartetem Matúše Jakabčice či s progresivně-experimentálními seskupeními okolo Mikiho Skuty a Oskara Rózsy. Krajňák (1978) během studií na Jazzové akademii Ference Erkela v Budapešti hrával se známými osobnostmi maďarské scény, získané stipendium na prestižní bostonské Berklee College of Music však zatím nevyužil. Cesty obou se opět propojily v doprovodné kapele fenomenální vokalistky Idy Kelarové, ale i na aktuální nahrávce Elements.
Název komorního projektu Elements (živly) a jeho samotné rozfázování „nechce posluchači vnutit princip asociativní prvoplánovosti,“ ohlašuje invenční průvodní text publicisty Igora Wasserbergera. I z toho důvodu nepřiřazují autoři jednotlivým úsekům pojmenování, která by mohla vystihovat jejich podstatu. „Oheň, voda, vzduch a zem (…), čtyři živly se ve čtyřech částech nalézají ve své univerzální mnohotvarosti, a to v proporcích, jaké si určíme sami v každé jednotlivé nahrávce. Posluchač si má najít vlastní modus vivendi na dešifrování a osobní dotvoření hudební výpovědi: hudebníci poskytují zájemcům dobrodružství vytvoření vlastních map emocí a fantazií.“
Životaschopnost a komunikativnost takových fantaskních zvukomalebných výletů je přesvědčivým důvodem nechat se vtáhnout do introvertně osobitého hudebního dialogu s přesahy jazzu, artificiální hudby i folklóru. Zdlouhavě popisovat nepravidelné rozdrobování vnitřní struktury melodických témat a jejich modifikovaných návratů. Ne nadarmo přináší Wasserbergerův text vícero návodů na promeditování tohoto emotivního hudebního toku. Předkládá však i určité paralely z dějin přeskupování hranic jazzu a „jiné hudby“: „sólové klavírní koncerty Keitha Jarretta, společné nahrávky Waynea Shortera s Herbie Hancockem, střídání různorodých metrických pásem (Brubeck), coltraneovský princip redukce harmonického pohybu (v duchu dotvoření Davisova modálního konceptu) směrem ke statickému exponování dvou harmonických funkcí, okouzlení prvky hudby Bély Bartóka.“ Podobnými neuchopitelnými mezižánrovými dobrodružstvími jsou v současnosti magické proměny absolutního a relativního v časoprostorových excesech Mariána Vargy, anebo vyhrocená komunikace Leszka Możdżera se saxofonistou Adamem Pierończykem.
Od závěrečného Epilogue posluchač očekával efektně gradující ohňostroj nápadů, případně syntetizující sumarizaci mnohotvárného cyklického celku. Tariška s Krajňákem ale překvapivě poprvé na ploše svých Elementů představí jasně čitelnou bluesovou formu, která se v optice komplexního nadhledu jeví jako očistná katarze a logické uzavření kontextu. Škoda jen vyčnívající bonusové transformace „davisovského“ standardu Someday My Prince Will Come . Pokud by nenarušovala kontinuitu jednolitého alba, mohli bychom ji považovat za geniální demonstraci technických a invenčních daností obou účastníků. Jako celek jsou však Elements nesmírně živelným a vzrušujícím poslechem!
Body: 4 z 6
