Podle odhadů Světové zdravotnické organizace v sobě přes 40 miliónů lidí této planety nosí nemoc AIDS – 70% z nich žije v subsaharské části Afriky. Zavřeme-li oči před hrozbou AIDS, v příštích dvaceti letech prý v Africe zemře 20 milionů lidí, protože 95% obyvatel černého kontinentu nemá k dispozici jakékoliv léky. Jenom v čase, kdy budete poslouchat album Red Hot & Riot, na jehož obálce stojí výrazný nápis 'AIDS je zabijákem Afričanů', nakazí se tu sto padesát lidí.
Několik let po poctě Coleu Porterovi nyní Red Hot Organization přichází s kompilací věnovanou králi afrofunku Felu Anikulapovi Kutimu z Nigerie, což má svou logiku: tento nesmiřitelný bojovník proti nigerijské vojensko-politické chuntě, do níž se ostře navážel, jak jen to šlo, zemřel na AIDS v sedmadevadesátém roce. Žezlo a saxofon po něm později převzal jeho syn Femi Kuti , v politice sice umírněnější – výsledek spíš evropské výchovy – co se ale hudby týče, stejně dravý. Femiho kapela Positive Force také tvoří fundament alba, které se měsíce drželo v evropském žebříčku world music. Felovy skladby, staré často bezmála třicet let, tu po svém pojala nevšední mnohonárodnostní plejáda osobností, ctící jejich gró: funkovou nespoutanost. Třeba i dancefloorově a hiphopově jako Lateef and The Gift nebo Dead Prez .
Felův afrobeat respektive afrofunk vzešel z nigerijského a konžského highlife, nakažlivě taneční směsi bohatě členěných afrických rytmů a jazzu, do níž po vzoru amerických kapel Chicago a Tower Of Power začlenil ostře řezavou dechovou sekci a funk Jamese Browna. Dnes je jasné, že tím nejenže udal tón novodobé africké hudbě, ale zároveň se stal málem nedostižným vzorem, z čehož vycházeli i producenti Red Hot & Riot, John Carlin, Paul Heck a Andrés Levin. Jen málokdo z přizvaných hostů totiž k Felu Kutimu ve svých začátcích nevzhlížel. Mnozí z nich pak po letech spíš vzpomínají, jiní se pouští do vlastních verzí. Především Felův bubeník Tony Allen , osobnost sama o sobě, nebo saxofonisté Archie Shepp a Manu Dibango ; nezapře se ani bývalý leader newyorské kapely Chic, kytarista a později vyjímečný producent Nile Rodgers , avantgardní všeuměl Arto Lindsay , brazilský zpěvák Lenine nebo žahavá Macy Gray . Naprosto úžasně zní setkání basistky MeShell Ndegeocello s malijským kytarovým velikánem Djelimandy Tounkarou a zpěvačkou Common nebo čistě africký mejdan Tonyho Allena s klavíristou a věčným hledačem Rayem Lemou, Archie Sheppem , hip-hopovými radikály Positive Black Soul ze Senegalu, mistrem kory Kaudingem Cissoko a jeho šéfem, zpěvákem Baaba Maalem , jímž přizvukují francouzští dechaři. A co teprve když rozezvučí talking drum Samba N'Dokh M'Baye a Manu Dibango vypustí své saxofonové hady, které krotí hlas Cheikha Lo .
Felu Kutiho si za svůj vzor vzala i smíšená newyorská kapela Antibalas Afrobeat Orchestra hlásající: „Nastává doba ke zničení kapitalismu, dřív, než on zničí nás .“ Závěrečnou skladbou Trouble Sleep Yanga Wake Am ale necloume vztek a výbušní dechaři jako spíš melanchonie a smutek, bluesové připomenutí, proč tohle album vzniklo. S Taj Mahalem, Baaba Maalem a cinkáním strun kory.
Vydavatel: Universal Music
Stopáž: 75:57
Nahráli: Femi Kuti, D'Angelo, Sade Adu, Macy Gray, Common, MeShell Ndegeocello, Djelimandy Tounkara, Ron Blake, Cheikh Lo, Manu Dibango, Nile Rodgers, Ray Lema, Tony Allen, Baaba Maal, Taj Mahal, Archie Shepp, Kaouding Cissoko, Lenine, aj.
Body: 4 z 6
