Franz Schubert je autorem osmi symfonií, které vznikly v letech 1813 až 1828 pod silným vlivem Ludwiga van Beethovena. K osobitějšímu stylu se Schubert dopracoval v předposlední dvouvěté Symfonii h moll a poslední Symfonii C dur (Velké). Tyto dvě také patří suverénně k jeho nejčastěji hraným orchestrálním kompozicím. Jenže je to u řady nahrávek pouhé nošení dříví do lesa. O to víc lze pochválit iniciativu orchestru s delikátním názvem B´Rock Orchestra, který pod taktovkou dirigenta René Jacobse pořídil album s ranými orchestrálními díly Schuberta. Na CD se nachází Symfonie č. 2 B dur, D 125 a Symfonie č. 3 D dur, D 200.
Obě skladby byly dokončeny v roce 1815 a jsou dokladem toho, s jakou ctižádostí Schubert k tvorbě symfonií přistupoval. Symfonii č. 2 zahajuje pomalá introdukce, její koncepce evokuje místy Mozarta, jinde Beethovena, ale v melodice je už zřejmá nezávislost. Schubertova invence prostě byla i v jeho raném kompozičním období natolik štědrá, že neměla zapotřebí někoho imitovat.
Symfonie č. 3 vznikla bezprostředně po druhé. Stejně jako předchozí i následující symfonie nebyla během skladatelova života provedena a autor ji tak nikdy neslyšel. V tomhle držel Schubert se svými symfoniemi docela smutné prvenství. První věta Adagio maestoso – Allegro con brio ukazuje solidní motivicko-tematickou práci, následující Allegretto v podstatě evokuje melodie dvou lidových písní. Závěrečná věta Presto vivace strhuje prudkým rytmem tarantely i progresivní harmonií.
„Tak fortelně a živelně zahraný raný Schubert už neztrácí obvyklé body za to, že někoho napodoboval, či že něco neuměl.“
Dirigent René Jacobs se nesnažil vidět v raném Schubertovi nikoho jiného, než kým skutečně byl. Geniální melodik se sklonem k sentimentu, melancholii a písňové lyrice. Tomu odpovídá i jeho celkové pojetí, které si citlivě všímá dramatických prvků, aniž by je přehnaně zveličovalo. Jacobs si je vědom, že hudební tektonika Schubertových symfonií není tak odolná a vytesaná z pevného strukturního bloku jako v případě Beethovena. Proto se nebál experimentovat s tempy a dynamikou. Některé pasáže v pomalých větách jsou velmi překvapivě a nestandardně zahrané, což ovšem zvyšuje jejich atraktivitu. Jacobs si s orchestrem správně všímá i komických a žertovných idiomů a nebojí se je patřičně zdůraznit. Jeho interpretace si hledí opravdových detailů, je osobní, osobitá a nebojme se říci i moderní.
B´Rock Orchestra hraje výborně. Výkon tohoto tělesa je souměřitelný s mnohem zvučnějšími jmény a dokládá, že dorůstají nové generace hudebníků, které mají své vyhraněné názory a interpretační dovednosti. Potěšující jsou jednotlivé sólové instrumentální výkony i jednotný dynamický tah, souvislé gradace a příjemná barevnost jednotlivých nástrojových skupin. Zkrátka a dobře, tak fortelně a živelně zahraný raný Schubert už neztrácí obvyklé body za to, že někoho napodoboval, či že něco neuměl. Naopak jeho melodická invence má neuvěřitelné grády a v obou symfoniích si lze jeho geniální hudební nápady a melodické parádičky dosyta užít a vychutnat.
B´Rock Orchestra, René Jacobs / dirigent. Nahráno: 2020. Vydáno: 2020. TT: 55:18. 1 CD Pentatone 5196759.
