Jiří Hurník – housle, Pavel Peřina – viola, Miloš Jahoda, Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, Jiří Kout – dirigent. Text: Č, A. Nahráno: live, 2011, Smetanova síň Obecního domu, Praha. Vydáno: 2011. TT: 65:35. DDD. 1 CD FOK 0004-2 031.
Je velmi dobře, že už i u nás orchestry přistoupily k vlastním edicím. V situaci, kdy ještě nedávno renomované firmy výrazně snížily svou produkci, je to ve světě už jev zcela běžný. Leckdy jde o projekty velmi závažné a náročné – připomeňme si nejnovější mahlerovské komplety ze San Francisca (Tilson Thomas), z Londýna (Gergijev), ale i z Prahy (Pešek). Pražští symfonikové začali s vlastními CD už před lety. Na tom prvním je zachycen inaugurační koncert nového šéfdirigenta Martina Turnovského z roku 1992. Výhod těchto vlastních produkcí je ještě více než vlastní fakt realizace. Nemusí se řídit dramaturgií velkých katalogů. Nikdo jim nebrání přijít na trh s nahrávkou skladeb, jejichž počet je už značný. Vše je věc odvahy dotyčného orchestru vstoupit do tvrdé konkurence.
Straussovy symfonické básně si nemohou stěžovat na nezájem vydavatelství zvukových nosičů. Navíc jsou stále aktuální i starší snímky. Vzpomeňme na komplety Kempeho, Karajana a Soltiho, z novější doby pak na snímky Sinopoliho. Od Pražských symfoniků tedy bylo velmi odvážné pochlubit se uprostřed takovéto konkurence vlastními nahrávkami partitur velkého a dodnes oblíbeného pozdního romantika. Navíc jde (podobně jako u zdrcující většiny soukromých produkcí) o snímky live, pořízené na veřejných koncertech, takže nutno počítat s problematickou akustikou, ale i s drobnými chybičkami na kráse. A konečně: obě díla jsou pro orchestr, pokud se k nim nevrací často, enormně náročná. Mužem číslo jedna této produkce je šéfdirigent Jiří Kout . Už na mnoha koncertech, ale i výtečných představeních v Národním divadle jsme se přesvědčili, že má k této hudbě velmi blízko a dokáže vypracovat náročnou partituru do nejmenších detailů i výrazových nuancí. Obě symfonické básně jsou svým zaměřením navzájem značně odlišné. Méně hraný Don Quijote (jeho přesný podtitul je „fantastické variace na téma rytířského charakteru pro velký orchestr“) především kalkuluje s drobnými detaily a velmi proměnlivými pasážemi, v podobě mistrovských variací, znázorňujících vždy některou epizodu slavného příběhu. Předpokládá především vynikající sólisty, ale i mistrovství instrumentalistů z dechových sekcí. Oběma čelným představitelům svých skupin ve FOKu – Pavlu Peřinovi a Miloši Jahodovi se podařilo výstižně charakterizovat obě hlavní postavy. K nim se pak svými sólovými party zdařile připojili houslista Jiří Hurník a další zástupci dechových sekcí (nádherný tón hoboje zaujme hned krátce po začátku). Ještě více než globálně jednolitým soundem zaujal orchestr bezpočtem zajímavých detailů a zvukových gagů. To vše platí i o obsahově závažnější symfonické básni Smrt a vykoupení . Posazení sekundů vpravo přináší nejednu zajímavost, zdůrazňuje důležitost této jejich pozice a tím i potvrzuje oprávnění takovéhoto řešení, byť často pro hudebníky nezvyklého a ne vždy vyhovujícího. Celkovému výsledku však rozhodně prospívá. Oba tyto live záznamy mají díky perfektně promyšlené dirigentově koncepci svůj spád a řadu překvapujících, místy až strhujících dramatických okamžiků. Pravda, ve studiu by se leccos opravilo (ne příliš čistý závěrečný akord Dona Quijota), ale celkový dojem z poslechu je velmi přesvědčivý, v mnoha směrech převyšující celosvětový standard. Je otázka, zda ponechávat vždy závěrečný potlesk. V případě Smrti a vykoupení jeho vlažnost, způsobená spíše rozpoložením posluchačů po takto emotivním zakončení, než jejich nespokojeností, opravdu neodpovídá vynikajícímu výsledku, a tudíž ho nikterak neumocňuje.
Body: 5 z 6
