Judith Jamison, Kevin Haigen, Karl Musil, Franz Wilhelm – sólisté baletu, Wiener Philharmoniker, Heinrich Hollreiser. Režie: John Neumeier. Text: A, N, F. Nahráno: 6/1977, Rosenhügel, Vídeň. Vydáno: 2007. TT: 65:00. Obraz. formát: NTSC/Colour/4:3. Zvuk. formát: PCM Stereo8DTS 5.1. 1 DVD Deutsche Grammophon 073 4315 (Universal Music).
Do světa baletu Richard Strauss vstoupil pouze dvakrát – nepočítáme-li jeho hudbu k Molièrově „komedii s tanci“ Měšťák šlechticem a problematický tanec sedmi závojů v Salome (který by měl být vyvrcholením, ve skutečnosti je však nejslabším místem celé opery) a (v tomto případě zdařilou) extázi Elektry v závěru opery. Ani jedním ze svých baletů se Strauss nezařadil vedle skladatelů, kteří na tanečním jevišti zdomácněli, neřku-li vedle těch, jejichž hudba si vystačí bohatě sama a úspěšně obohacuje koncertní repertoár. Legendu o Josefovi zkomponoval roku 1914, a přestože ji premiéroval Ruský balet Sergeje Ďagileva, díru do světa neudělala; a nelze to přičítat pouze ovzduší nadcházející války. Šlehačku (Schlagobers), „veselý vídeňský balet“, zamýšlel Strauss jako kompenzaci toho, co právě pominulo. Premiéra se uskutečnila v roce jeho šedesátin (1924) a měla být jakýmsi poukazem na vstup do lepšího života, jenže ve vyhladovělé Vídni se spoustou válečných šrámů působily tančící dorty a kremrole přinejmenším nevkusně, ne-li přímo provokativně. A zvláštní hodnotou se nemůže pochlubit ani pokus zachránit hudbu Šlehačky orchestrální suitou. – Předložené DVD Josefovy legendy je bohužel dokladem, že ani věhlasný John Neumeier dílu nepomohl. Jedná se sice o choreografii starou třicet let, v té době však stál Neumeier už na prvním vrcholu své tvorby – měl za sebou originální pojetí Labutího jezera, Romea a Julii a připravoval Dámu s kaméliemi. Příčiny tkví v materiálu, jaký měl choreograf k dispozici. Autor námětu hrabě Harry Kessler, sběratel umění, mecenáš, politik a literát, oficiálně syn hamburského bankéře a anglické baronesy (avšak podle „veřejného tajemství“ pokládaný za nemanželského syna císaře Viléma I.) považoval biblického Josefa (podle Bible krásné postavy a vzhledu) za „tanečníka a snílka“. Zda tyto dvě charakteristiky, z nichž první je velmi spekulativní a druhá je volnou transformací Josefovy schopnosti vykládat (prorocky) sny, stačí na nosné baletní libreto, je otázka sama o sobě. Vlastní děj baletu je postaven na epizodě se svůdkyní Putifarkou, která je Josefem uchvácena, když jej vidí tančit, pokouší se jej svést a je přistižena manželem. Oproti Bibli nastává v Putifarce citový zlom, a ač Josefa původně křivě obvinila, chce jej nakonec chránit. To už však je Josef vysvobozen (s pomocí principu deus ex machina) z nebes sestoupivším andělem. Příležitostí pro choreografovu fantazii a tanečníkovy technicko-výrazové schopnosti jsou Josefův tanec před Putifarem a Putifarčin erotický tanec. Zde vykonal John Neumeier i oba představitelé maximum – Kevin Haigen (z Neumeierova hamburského souboru) je jako Josef půvabný, technicky jistý, výrazově přesvědčivý. Exotické kouzlo míšenky Judith Jamison , vyškolené v moderní technice s klasickým základem, působí samo o sobě. Oba dva také choreografa evidentně dokázali inspirovat, v případě Judith Jamison se dá pravděpodobně říci, že si svou roli víceméně postavila sama (od roku 1965 působila v souboru Alvina Aileye, také jako choreografka, a stala se jeho uměleckou vedoucí). V jejich případě se dá dokonce zapomenout, jak je Straussova hudba neinspirovaná, jak omílá donekonečna nepříliš zajímavou hudební myšlenku sekvencovými postupy nahoru a dolů, jak je rytmicky veskrze rozplizlá, a ani instrumentace není tak svítivá, jak jsme u Strausse zvyklí. Naprosto z jiného těsta jsou ovšem někdejší hvězdy baletu Vídeňské státní opery Karl Musil (Anděl) a Franz Wilhelm (Putifar). Ortodoxně vyškolení klasičtí tanečníci předvedou vše, co umí, sice precizně, jsou však dokonalým příkladem strnulosti a výrazové prázdnoty této školy. Úvodní scéna slavnosti na Putifarově dvoře až příliš připomíná choreografickou bezradnost proslulých scén z Aidy – ani Neumeiera nenapadlo nic než fádní pózy a živé obrazy. Ve výkladu díla je cítit Neumeierova snaha udělat z nouze ctnost a postavit anděla a Putifara jako alegorii ctnosti a pořádku proti živočišnosti a sexualitě Putifarky a Josefa, rozhodně to však nekoresponduje se závěrem, v němž je Josef zachráněn právě oním neživotným andělem. Tu se spíše vyloupne další motiv, který je znát už v námětu samém a který se Neumeier vůbec nesnaží zastírat, ba spíše naopak, totiž motiv homosexuální: Josef se předvádí před Putifarem, o něj vlastně stojí, tím víc je mu proti mysli Putifarčino svádění. Zápletka je tedy způsobena vzájemnou žárlivostí obou manželů a jejich soupeřením o Josefa. Kdo je ovšem potom krásný zlatovlasý anděl, o němž Josef sní a u nějž nachází spásu, je nabíledni. Celé je to hodně problematické, ale hlavně: Straussovi se baletní hudba nedařila.
Body: 3 z 6
