Karita Mattila, Juha Uusitalo, Kim Begley, Ildikó Komlósi, Joseph Kaiser, Orchestr a sbor Metropolitní opery, dirigent Patrick Summers, režie Jürgen Flimm . Text: A. Nahráno: live, 11. 10. 2008, Metropolitní opera, New York. Vydáno: 2011. TT: 106:00. Obraz. formát: NTSC/Colour. Zvuk. formát: PCM Stereo/DTS 5.1. 1 DVD Sony Classical 88697806639.
Straussovu Salome s finskou sopranistkou Karitou Mattilou odvysílala Metropolitní opera do světových kin 11. října 2008. Představení nyní vyšlo na DVD a přiřazuje se tak k dalším obrazovým záznamům této opery.
Největším trumfem Metropolitní opery je přirozeně Mattila, která zpívala už premiéru této inscenace roku 2004. Možná že tehdy měl její hlas v sobě ještě o něco mladistvější svěžest, ale ani v zachyceném představení neztratil mnoho ze svého stříbřitého lesku, z bohaté palety barevných i zvukových odstínů a nepozbyl sílu nutnou pro dramatické ataky. Matilla má prostě hlasové předpoklady, které musí mít zpěvačka, chce-li skutečně ztvárnit dospívající dívku vyrůstající ve zvráceném prostředí a sama se zvrhávající v monstrum. I tělesné nasazení Mattily je obrovské a působí věrohodně, snad s výjimkou snahy o vystižení rozmarných dívčích nálad, při níž Mattila zůstává u předstírání – aspoň před kamerou to tak vypadá.Nicméně její Salome je každopádně mnohem intenzivnější a osobitější než ta, kterou předvádí pěvecky i herecky matná Nadja Michael na záznamu z Královské opery Covent Garden, jenž vznikl ve stejném roce. Jako ideální Salome zůstane asi nadále v paměti Teresa Stratas pod vedením režiséra Götze Friedricha a dirigenta Karla Böhma, nicméně srovnávat s touto nedostižnou, skutečně dívčí Salome znamená srovnávat produkci vytvořenou pro televizi se záznamem divadelního představení, což není úplně totéž (na jevišti Stratas Salome nikdy nezpívala). Mattila by si ovšem rozhodně zasloužila myšlenkově nosnější inscenaci než tu, kterou pro Met stvořil Jürgen Flimm a která zůstává u povrchního mixu dámských slavnostních toalet, pánských smokingů, vojenských uniforem, tradičních obleků ortodoxních Židů a kata připomínajícího afrického šamana. Tato neurčitá směsice se pohybuje v nablýskaně sterilním, stylizovanými písečnými dunami ozvláštněném moderním prostoru, který by se možná spíš hodil do magazínu o současných interiérech. Je to popisná dekorativnost, pouze přeložená do jiné doby. A kvůli nadčasovému sdělení, že zvrhlost a dekadence je vlastní i naší demokratické době, není jistě třeba, aby si divák kladl otázku, proč a kde si naši současníci, popíjející na party šampaňské, drží v podzemí duchovního vizionáře.
Jak už to v Metropolitní opeře bývá, hudebně-pěvecká složka převyšuje režijní pokusy o hledání soudobého výkladu (který se ostatně příliš nepovedl ani v Covent Garden). Dirigent Patrick Summers vyvážil masivnost a transparentnost Straussova rafinovaného hudebního podkladu. A vedle Mattily defilují další výborní sólisté. I když je fakt, že v roli Jochanaana nezanechává finský basbarytonista Juha Uusitalo i se svými dunivými tóny tak silný dojem jako v Covent Garden Michael Volle s verbální plasticitou a měkkostí, která může sugerovat i dvojznačný (byť režisérem nenaznačený) vztah proroka k Salome i k sobě samému. Britský tenorista Kim Begley (Herodes) dokáže spojit plný zvuk a ladnost s charakterizačním uměním a vyvarovat se nechtěné karikatury. Maďarská mezzosopranistka Ildikó Komlósi výrazně deklamuje Herodias a kanadský tenorista Joseph Kaiser (zpívá i na londýnském záznamu) propůjčuje nešťastnému Narrabothovi hlasové kouzlo a vášnivý patos.
Body: 4 z 6
