Donald McIntyre – baryton, Bengt Rundgren – bas, Catarina Ligendza – soprán, Hermann Winkler – tenor, Ruth Hesse – alt, Harald Ek – tenor, orchestr a sbor Bavorské státní opery, Wolgang Maumgart – sbormistr, Wolfgang Sawallisch. Režie: Václav Kašlík. Text: A, N, F. Nahráno: 10 – 11/1974, Bavaria Mnichov. Vydáno: 2008. TT: 117:00. Obraz. formát: NTSC Colour 4:3. Zvuk. formát: PCM Stereo DTS 5.1. 1 DVD Deutsche Grammophon 073 4433 (Universal Music).
„Richard Wagner zemřel nějakých deset let před vynálezem filmu. Mezi skladateli to byl právě on, kdo jakoby předvídal nástroj, kterým se bude možné dívat do lidské duše,“ řekl při konferenci u příležitosti 100. výročí Wagnerova úmrtí v roce 1983 filmový režisér Hans Jürgen Syberberg. Wagnerovy detailní režijní poznámky v libretech skutečně vedou fantazii k velkorysým vizuálním představám, které však na jevišti nutně narážejí (a to i dnes) na hranice technické realizovatelnosti. Je proto s podivem, že přestože film dnes dokáže optické zázraky, Wagnerovy opery, které se pro filmovou podobu přímo nabízejí, zůstávají stále záležitostí jeviště a existuje jen několik výjimek, kdy se jich film ujal. Jednu z takových výjimek tvoří zfilmovaný Bludný Holanďan. Režisér Joachim Herz natočil roku 1964 černobílý film, k jehož základní myšlence se vyslovil takto: „Hudební vědci se domnívají, že jsou v Bludném Holanďanovi patrné dva kontrastní hudební styly proto, protože si Wagner svůj osobní, vrcholně romantický sloh ještě nevypracoval, a proto jsou některé úseky jeho opery ještě konvenční. Při našem filmu jsme vycházeli z toho, že právě to je na díle to geniální, že je svět námořníka Dalanda komponován jinak než romantické sny a touhy jeho dcery.“ Měla jsem to štěstí, že jsem úryvky z Herzova zfilmovaného Bludného Holanďana viděla a mohu tedy potvrdit slova v bookletu předloženého DVD, že právě jím se o deset let později inspiroval – tentokrát už v barvě – Václav Kašlík . Bludný Holanďan je jednou z mála oper, které odstranění mantinelů kukátkového jeviště uvolní prostor nejen v geometrickém smyslu, ale které nevadí ani reálné, nedivadelní prostředí a prostředky. Václav Kašlík ovšem volil místo exteriéru, kde natáčel Herz (pobřeží Baltického moře), práci ve studiu. Přesto je iluze dokonalá – prší, vlny se zvedají a loď skřípe „jako živá“. Za pomoci filmařských triků bylo vytvořeno hrozivě rozbouřené moře, ve své podstatě hlavní účinkující opery, dusnou atmosféru dokresluje nasvícení a práce kamery v detailu i celku. Kašlík respektuje Wagnerovy režijní pokyny a vede herce k realistickému projevu, který jeho vizualizaci podtrhuje. Kostýmy i masky (Gerd Krauss a Helga Pinnow-Stadelmann ) odpovídají udané době děje, scénografii se podařilo vytvořit iluzi norského pobřeží a prostředí rybářské vesnice, z nichž vane vlhko a chlad (Gerd Kraus a Herbert Strabel ). Jen na tvářích Holanďanova mužstva lze v detailních záběrech téměř identifikovat číslo tělky – namaskování „utopenců“ se příliš nepodařilo a možná bylo i zbytečné. Kvalitu výsledku nesou v první řadě hlavní představitelé, a to pěvecky i herecky – především Donald McIntyre jako Holanďan a Catarina Ligendza jako Senta, výtečný je také výkon Hermanna Winklera jako Erika – role, v níž se jen málokomu podaří (buď pěvecky nebo herecky, nejčastěji v obojím) neselhat; zde je výkon ve všech směrech na vysoké úrovni, velmi dobrý je také Harald Ek jako Lodník i Ruth Hesse jako Mary, zralý je výkon Bengta Rundgrena jako Dalanda. Kvalitativně vyvážené obsazení pochopitelně přispívá k zážitku, o sboru a orchestru Bavorské státní opery za řízení Wolfganga Sawallische nelze hovořit jinak než v superlativech. Tým zvolil adekvátně k expresionistickému pojetí celého projektu původní drážďanskou verzi opery, bez později přidaného Wagnerova „vykoupení“.
Body: 5 z 6
