John Bröcheler – bas, Gary Rideout – tenor, Lisa Gasteen – soprán, Stuart Skelton – tenor, Deborah Riedel – mezzosoprán, Adelaide Symphony Orchestra, Asher Fisch. Produkce: Maria Vandamme a Ian Perry. Text: A, N, F. Nahráno: live, 16. 11. – 12. 12. 2004, Adelaide Festival Theatre. Vydáno: 2006. TT: 73:03, 76:05, 63:17, 49:10, 42:12, 68:47, 79:47, 73:40, 50:24. DDD. 9 SACD Melba MR 301089-90, MR 301091-94, MR 301095-98 (distribuce Euromusica).
V prodejnách zaujme nahrávka Wagnerova Prstenu Nibelungova z produkce firmy Melba v provedení Státní opery Jižní Austrálie v Adelaide okamžitě, a sice velmi pěkným, vkusným a praktickým vnějším vybavením. V podobě knížeček osmerkového formátu obdrží zájemce o nejmonumentálnější dílo operní historie libreto a průvodní text, disky jsou přibaleny jako „příloha“. To nejpodstatnější je ovšem na těchto discích (redakce dostala k dispozici pouze tři díly, bez Soumraku bohů). Živá nahrávka vznikla sestřihem představení během necelého měsíce v roce 2004. Inscenace festivalového divadla v Adelaide vzbudila zaslouženou pozornost a zprávy o ní pronikly tehdy i k evropským protinožcům. Nadšené superlativy skutečně nelhaly. Zásluhou dirigenta Ashera Fische zde vpravdě vyrůstá drama z hudby. Jeho pojetí je v řadě míst – především pokud jde o tempa – nezvyklé, ale odůvodněné a přesvědčivé. Pouze v jednom případě nebyly dirigentovy představy zcela naplněny: představitel Siegfrieda Gary Rideout má slyšitelně co dělat, aby part vůbec zvládl, na hlas tlačí, ale objem tónu se mu zvětšit nedaří, a na velmi pomalé tempo „kovářské“ scény mu nestačí dech. Hudebně je takové tempo zdůvodnitelné – skutečně vyvolává představu pohybu kladiva v souladu s dmýcháním kovářského měchu, v tomto smyslu pak je také vlastní dokončování meče v tempu rychlejším, než se obvykle provádí. Rideoutova námaha při „fyzické práci“ však není hraná, ale bohužel skutečná. Rideout debutoval roku 2000 v Metropolitní opeře, Siegfrieda zpíval poprvé v sezoně, předcházející festivalu v Adelaide, v Mariinském divadle, a při rozumném obsazování a vedení se dá předpokládat, že se ve wagnerovského pěvce vyvine; zatím by však asi měl zůstat u méně náročných partií. Dalším jeho problémem je nevýrazná dikce (němčina není jeho mateřštinou) a výslovnost vokálů. A když už by se měly hledat „mouchy“ (kéž by byly vždycky jen takové!), pak je pěvecky slabším místem také Elizabeth Campbell jako Fricka v Rýnském zlatu , příliš tremolující a nepříjemně ostrý hlas. Pojetím role je rovněž diskutabilní Mime Richarda Greagera. Lstivého skřeta karikuje až příliš, neustálé záludné pochechtávání a pitvoření občas připomíná manýru operetních starokomiků. Naprostými špičkami nahrávky jsou Wotan/Poutník Johna Bröchelera, Brünnhilda Lisy Gasteen, Sieglinde Deborah Riedel a Siegmund Stuarta Skeltona. Dva posledně jmenovaní také naznačují, že na nejvyšším niveau stojí nahrávka Valkýry . V ní nejvíce vynikla dirigentova schopnost modelovat velké, lyrikou prodchnuté plochy, a skvěle pracovat s dynamikou. Zvuková kvalita SACD nahrávky je prvotřídní, budí však na několika místech dojem, že pokud byla intenzita orchestru i ve skutečnosti tak vysoká, musel orchestr zpěváky nutně krýt. Nastudování Aschera Fische ovšem vzbudilo pozornost ještě z jednoho hlediska: izraelský dirigent je někdejším asistentem Daniela Barenboima, a stejně jako on se snaží setřást z Wagnerova díla mechanické spojování s událostmi holocaustu. Věří v dílo a tím, jak jej prezentuje, jej vrací tam, kam patří.
Body: 6 z 6 – tip Harmonie
