Albert Dohmen – basbaryton, Georg Zeppenfeld – bas, Robert Dean Smith – tenor, Michelle Breedt – mezzosoprán, Peter Sonn – tenor, Dietrich Henschel – baryton, Edith Haller – soprán, Rundfunkchor Berlin, Eberhard Friedrich – sbormistr, Rundfunk-Sinfonieorchester Berlin, Marek Janowski – dirigent . Text: A, F, N. Nahráno: 2011, Berlin Philharmonie. Vydáno: 2011. TT: 253:15. SACD. 4 CD PentaTone classics PTC 5186 402 (distribuce Euromusica).
Na úvod zhodnocení dalšího počinu ze série živých koncertních nahrávek oper Richarda Wagnera ze sálu Philharmonie v Berlíně neuškodí stručný přehled o nejvýznačnějších berlínských orchestrech. Jistě to může pomoci v lepší orientaci. Sál Philharmonie na Herbert von Karajan Straße je domovským sídlem Berlínské filharmonie, jejíž šéfdirigentem je Simon Rattle. V sále má však svou řadu symfonických koncertů i mnoho jiných symfonických těles. Je to Staatskapelle Berlin, kterou vede Daniel Barenboim, což je těleso, které je zároveň orchestrem Státní opery Unter den Linden, která své operní produkce dočasně provozuje v Schiller Theater na Bismarckstraße. Dalším z řady výtečných orchestrů zde působících je rozhlasový Deutsches symphonie orchester Berlin (původně roku 1946 založený jako RIAS-Symphonie-Orchester, roku 1963 přejmenovaný na Radio-Symphonie Orchester Berlin), jehož šéfdirigentem je mladý a velice perspektivní dirigent Tugan Sokhiev. Toto těleso své současné jméno nese od roku 1993 a je jistě zajímavé, že v letech 1989 až 1999 byl jeho šéfdirigentem Vladimir Ashkenazy. Rundfunk-Sinfonieorchester Berlin se svým šéfdirigentem Markem Janowským, který je protagonistou recenzované nahrávky, je v pořadí čtvrtým orchestrem, na který můžete do sálu Philharmonie zavítat. Přesuneme-li se na nejkrásnější náměstí metropole zvané Gendarmenmarkt, nalezneme zde Schinkelův skvostný Konzerthaus (do roku 1994 známý jako Schauspielhaus Berlin), který je sídlem tělesa Konzerthausorchester Berlin (do roku 2006 se jmenoval Berliner Sinfonie-Orchester), jehož šéfdirigentem je nyní Lothar Zagrosek, od sezóny 2012/13 jej střídá Iván Fischer. Pro úplnost je vhodné dodat, že si u tohoto tělesa své vedoucí období v letech 2001 až 2006 prožíval nám velmi dobře známý Eliahu Inbal. Při procházce slavnou ulicí Unter den Linden můžeme narazit na Komische Oper, jejíž Orchester der Komischen Oper Berlin vede mladý rodák z Norimberku Patrick Lange. Na závěr přehledu se vrátíme na Bismarckstraße, kde můžeme pod vedením amerického dirigenta Donalda Runniclese slyšet výtečný Orchester der Deutschen Oper Berlin, který vedli z pozice šéfdirigentů i osobnosti, jako je Jiří Kout či Christian Thielemann. S tímto slavným operním domem je spojena i jedna tragická záležitost. 20. 4. roku 2001 zde utrpěl během dirigování srdeční infarkt vynikající umělec Giuseppe Sinopoli, který bezprostředně poté zemřel.
Po Bludném Holanďanovi (recenzovaném v Harmonii 4/2012) jsou Mistři pěvci norimberští dalším důkazem toho, že v Berlíně vzniká umělecky cosi nevídaného. Marku Janowskému se do koncertní síně vedle svého precizního Rundfunk-Sinfonieorchester Berlin znovu ke spolupráci podařilo pozvat umělce, kteří jsou při koncertním provedení soustředěni pouze na hudbu a svůj vokální part a nedávají sebemenší šanci hodnotit celek jinak, než v nekompromisních superlativech. Albert Dohmen (Hans Sachs) není typem pěvce, kterého bychom si zamilovali na první poslech. Je třeba jej pochopit, nechat jej vstoupit do našeho nitra a slyšet jej v divadle a na hudebním nosiči ve více rolích. Toto nadmíru příjemné hloubání a putování se vyplatí a vzniká situace, kterou bych nikdy ani v nejmenším nepředvídal, totiž jeho preference coby Wotana ve Valkýře (Vídeň – Thielemann – 2011) na úkor umělecky zcela mimořádného zjevu dnešního operního světa jménem René Pape (Berlín – Barenboim – 2012). Srovnání těchto pěvců v roli Hanse Sachse se nedočkáme, René Pape tuto postavu pro jeviště nastudovat nehodlá. Pro Dohmenovo hodnocení to však není nutné. Sachsem je ideálně soustředěným, hlasově suverénním, v jedné chvíli autoritativním a ve svých názorech neoblomným, o několik minut později zlomeným a melancholickým Mistrem pěvcem, který je skutečnou dominantou a perlou Janowského sólistického ansámblu. V Georgu Zeppenfeldovi (Vít Pogner), kterého bylo nedávno možné v Drážďanech zastihnout v roli Vodníka, lze již dnes spatřovat jednoho z nejzajímavějších basistů světa. Má zkušenosti z mnoha scén a všechny evidentně zúročuje i na této nahrávce. Američan Robert Dean Smith byl vhodně a citlivě angažován pro nastudování extrémně náročné role Walthera, jeho výkon neprovází jakékoliv zaváhání, barva jeho hlasu dokonale zapadá do orchestrálního obrazu, tuto nahrávku bude možná moci sám považovat za přední počin své pěvecké kariéry. Již plně etablovaný barytonista Dietrich Henschel (Sixtus Beckmesser) mi dosud z osobní zkušenosti nebyl znám a je příjemným překvapením. Je skvěle technicky vybavený, výrazově bohatý a barevný, což jsou parametry, které naplňuje i tenorista Peter Sonn v nemalé roli Davida. Magdalenu zpívá spolehlivě osvědčená Michelle Breedt, jako Eva se úspěšně představila Edith Haller , sopranistka řadící se ke generaci pěvců, kteří by měli ovládat světová pódia v příštích dlouhých letech. Svou startovní pozici má již vydobytu (například jako Seiglinde se představila v Bayreuthu a ve Vídni). V „Selig, wie die Sonne…“ sice ještě nedosahuje něžné vroucnosti jako Catarina Ligendza na nahrávce Eugena Jochuma, čas je ale to, co má, dopřejme jí ho, potenciál skrývá velký. Marek Janowski volí svěží tempa a promyšlenou dynamiku, hráči na jednotlivé nástroje jsou mistry svých řemesel, souhra všech orchestrálních skupin je příkladná. Náročné partituře vtiskl prostřednictvím svého mladého a životem překypujícího orchestru své životní zkušenosti, čímž vzniklo něco, co si opět zaslouží mimořádnou pozornost.
Body: 6 z 6 – tip Harmonie
