Otto Edelmann – baryton, Hans Hopf – tenor, Elisabeth Schwarzkopf – soprán, Erich Kunz – baryton, Gerhard Unger – tenor, Ira Malaniuk – mezzosoprán, Chor und Orchester der Bayreuther Festspiele, Herbert von Karajan. Text: A, N, F, Š. Nahráno: Festspielhaus Bayreuth 1951. Vydáno: 2007. TT: 70:05, 73:18, 68:52, 55:09. ADD. 4 CD Documents, Membran Music Ltd. 223062-351 (distribuce Bohemian Music Service).
Historická nahrávka Wagnerových Mistrů pěvců norimberských z prvních poválečných Bayreuthských slavností roku 1951 bude pro wagnerovské sběratele vítaný příspěvek. Hned při otevření festivalu se střetli dva rivalové taktovky, Wilhelm Furtwängler, který řídil zahajovací koncert s Beethovenovou Devátou, a Herbert von Karajan , dirigent zahajovacího představení Mistrů pěvců. „Fu“ a „ten člověk K.“, jak o sobě vzájemně mluvili, se neměli rádi, na obou lpěla skvrna z období nacismu, a teď stáli před novým vlasteneckým úkolem, jemuž velel Wagnerův citát „Zde vládne umění“. Režii Mistrů pěvců, samo o sobě díla, zatíženého nacionálněsocialistickými výklady, měl Rudolf Hartmann (v letech 1952 – 1967 intendant Bavorské opery), historizující výpravu vytvořil hitlerovskému režimu poplatný a nyní opět na vzestupu stojící architekt Hans Reissinger, bratr manželky Wielanda Wagnera. Wieland Wagner sám se jako výtvarník podílel na všech dalších inscenacích toho roku, ale v případě Mistrů pěvců se (podle slov historičky Brigitt Hamann) držel záměrně zpátky, aby se vyhnul debatám o své vlastní inscenaci této opery z let 1943/44. Příliš mnoho paradoxů najednou, a k tomu řada dalších problémů ekonomického, interpretačního a koneckonců i čistě soukromého rázu v rámci rodiny Wagnerových. V průvodním textu k předkládané nahrávce se z toho nic nedočteme, obsahuje pouze synopsi (ani libreto zde není) a nejnutnější údaje. Přiznám, že účel a určení nahrávky je mi poněkud záhadou, neboť tutéž vydaly také firma Naxos (8.110872-75) a EMI (CHS 7635002). Distributorem tohoto snímku s logem Documents je společnost Membran Music, jež má (podle toho, co se mi podařilo vydolovat z internetu) velmi široký žánrový rozptyl. Co však říci k nahrávce samotné: Wolfgang Wagner píše ve svých vzpomínkách (Lebens-Akte), že pro Bayreuth byla vždy příznačná otázka tenorového obsazení (nejen pro Bayreuth a nejen tehdy, dodali bychom), a ta byla vyřešena roku 1951 angažováním Bernda Aldenhoffa, Wolfganga Windgassena a Hanse Hopfa . Soudíc podle nahrávky, Hans Hopf jako Walther von Stolzing však ožehavou otázku tenorového obsazení (alespoň pokud jde o tuto roli) příliš nevyřešil. Jeho hlas působí v roli mladistvého Stolzinga neadekvátně staře (přestože mu bylo teprve 35 let!), nepříjemně tremoluje a bojuje s intonačními problémy – možná důsledek „přeškolení“ z lyrického na hrdinný obor, možná momentální indispozice (koneckonců ještě roku 1966 zpíval v Bayreuthu Parsifala). Každopádně je pro mne jeho výkon z celé nahrávky nejméně uspokojivý, pokud ovšem pominu dutě a nekultivovaně znějícího Pognera Fredericka Dalberga . Nahrávka je však také samozřejmě dokumentem tehdejších technických možností zvukového záznamu a estetického ideálu. Technická kvalita snímání zvuku limituje její kvalitu, nicméně je snadno rozpoznatelná karikující šarže Beckmessera (Erich Kunz ), jinak ovšem zazpívaného velmi dobře, i „matrónovské“ pojetí Magdaleny (Ira Malaniuk ) – obě role se již v dnešních inscenacích interpretují podstatně jinak. Hans Sachs v podání Otto Edelmanna je na začátku poněkud nevýrazný, pravděpodobně šetřil síly; výkon se v průběhu představení rozjíždí a jeho závěrečné slovo vyzní skutečně krásně. Nikde není uvedeno, zda se jedná o live záznam z představení, lze tak však usuzovat z rušivých zvuků především v závěrečném dějství (dupot po jevišti a podobně), což je další aspekt, který je třeba mít při hodnocení snímku na vědomí. K nejlepším výkonům patří David Gerharda Ungera , skutečně mladistvý a i jen podle poslechu také herecky velmi dobrý výkon. Velmi zajímavé je tedy srovnání dvou stejně starých tenoristů (oba jsou ročník 1916) – Ungera a již zmíněné-ho Hopfa. A konečně Elisabeth Schwarzkopf jako Evička, tedy v roli, jejíž provedení málokdy plně uspokojí. Zde je ovšem jedinečná. Také ona byla „přeškolená“, z koloraturního oboru přešla k lyrickým až dramatickým rolím. Že však techniku koloratury nezapomněla, zde mohla skvěle ukázat ve známém detailu, v trylku svého výstupu na konci třetího jednání. Wagner trylek sice nenapsal, ale poté, co si jej přidala první představitelka Evy Mathilde Mallinger, akceptoval jej a k celé situaci se báječně hodí. Sborové scény utrpěly zvukovou technikou nejvíce, schází diferenciace a vzniká pouze masivní zvuk. Karajanovo hudební vedení jde po „hrdinských“ momentech, mnohá místa působí na dnešní vkus příliš pateticky a téměř humpolácky. Zvukový snímek je to v každém případě poučný.
Body: 4 z 6
