Po téměř třiceti letech od premiéry vydala letos společnost Deutsche Grammophon legendární inscenaci Wagnerova Prstenu Nibelungova na DVD. Tento Ring dostal přídomek, který bychom v češtině nejspíš vyjádřili jako „stoletý Prsten století“, abychom postihli (trochu kostrbatě) základní fenomény tohoto nastudování: Kompletní provedení se uskutečnilo sto let od první bayreuthské premiéry cyklu v roce 1876. Kongeniální realizační tým vytvořil do nejmenších detailů propracovanou koncepci, v níž zúročili nejen inscenační zkušenosti uplynulého neklidného století (které zásadním způsobem proměnilo tvář světa), ale která dokázala reagovat i na politické (nedivadelní) společenské aspekty Ringu z pohledu pozorovatele poučeného děsivými důsledky krachu ideologií. Nad základním principem rovnoprávného vztahu hudby, slova, pohybu, gesta, mimiky a výpravy včetně světla se klene velkolepý jednolitý oblouk celku, který se z hlediska historického ukotvení posouvá od průmyslové revoluce druhé poloviny 19. století po nástup nacismu ve sjednocujícím Peduzziho výtvarném gestu. Inscenace se přiblížila vskutku wagnerovskému ideálu „gesamtkunstwerku“ měrou předtím nebývalou a rozšířila prostor pro další hledání cest k takto vytčenému ideálu vrcholného umění. Z nejrůznějších pohledů lze tuto inscenaci považovat za nepřehlédnutelný milník nejen v inscenování Ringu, za mimořádnou událost v dosavadní historii bayreuthské Mekky opery, ale operních děl a „divadla“ obecně.
Pro jubilejní oslavy Prstenu si Wagnerův vnuk Wolfgang, který od roku 1966 převzal rodinnou pozici pořadatele každoročních operních slavností, vybral francouzského dirigenta Pierra Bouleze . Udělal tak další krok pro to, aby bayreuthské slavnosti očistil od skvrn, které na Wagnerově odkazu zanechala Hitlerova fascinace Mistrovým dílem, podporovaná ostatně snachou Winifred, která se s Hitlerem důvěrně přátelila. Tuto očistu zahájil od roku 1951 nejprve Wieland, když vyházel z Festspielhausu historizující harampádí. Nastolil koncepci „osvětleného prostoru“ s appiovskou a craigovskou inspirací. Oproštěnou prázdnou scénu formovalo světlo. Jednoduché unifikované kostýmy měly nadčasový střih. Od romantického patosu se výklady soustředily na mysteria vnitřních konfliktů. Wolfgang pokročil dále – nastolil politiku zvaní hostů mimo okruh rodiny a dal jim interpretační volnost – i za cenu ztráty jednotného „bayreuthského“ interpretačního stylu. Dalším „svatokrádežným“ průlomem bylo přizvání francouzského týmu do německé svatyně.
Boulez si sám mohl vybrat tým: po neúspěšných námluvách s Bergmanem, Brookem a Steinem mu kývl Patrice Chéreau , tehdy mladý a v opeře pramálo zkušený režisér, scénograf Richard Peduzzi a kostýmní výtvarník Jacques Schmidt . Byli potěšeni, že Němcům nevadí, že jejich prestižní dílo budou dělat Francouzi. Až později pochopili, jak musel Wolfgang Wagner složení týmu tvrdě hájit; je mu ke cti, že neustoupil ze své volby ani v těžkých časech, které následovaly po skandálu prvních představení a kdy riskoval i ztrátu své pozice vedoucího bayreuthských her.
„Prsten století“ byl navíc nahrán nejen na audionosiče, ale díky novým technologiím zdokumentován i na video a DVD. Kdokoli by pochyboval o validitě vzrušených výpovědí očitých svědků této produkce, může si vytvořit vlastní názor.
Nové DVD vydání televizního ztvárnění inscenace, natočené v bayreuthském Festpielhausu se skončením „jevištního života“ této produkce v roce 1980 (první tři části tetralogie), respektive 1979 (Soumrak bohů) navozuje zvědavou otázku, oprávněnou odstupem čtvrt století, během nějž navíc došlo k revolučnímu rozvoji technologií a které rovněž přineslo „globalizovaný“ terorismus, přírodní katastrofy a hrůzy válek provázené apokalyptickými obrazy zkázy nebývalého rozsahu doslova v přímém přenosu.
Odpověď je překvapivě prostá – NIC. Inscenace navzdory uplynulému čtvrtstoletí nejen nezastarala, ale dokonce k nám snad promlouvá s ještě větší naléhavostí – paradigma, zvolené inscenačním týmem Prstenu, ve zkoušce času jednoznačně obstálo.
Ani na mimořádném prostoru, který HARMONIE věnuje vydání Boulezova a Chérauova Ringu, nelze postihnout všechny aspekty strhujícího provedení s Donaldem McIntyrem jako Wotanem, Gwyneth Jones jako Brünnhildou, Manfredem Jungem v roli Siegfrieda či Heinze Zednika jako Logeho i Mima, máme-li vyjmenovat alespoň ty největší role i režiséra televizního záznamu Briana Large .
V čem tedy hlavně spočívá síla výpovědi, o níž se můžeme shlédnutím záznamu Prstenu století na souboru DVD sami přesvědčit?
Boulez k východiskům přístupu k Ringu napsal, že se jejich tým nesnažil zastřít, ale naopak ponechal protiklady, rozpory Wagnerova díla, které kolísá mezi mytologizací a socialistickou utopií, mezi pohádkovou neskutečností a realismem dobového měšťanského dramatu. Chtěli vyjádřit gigantickou kontrukci a zároveň rysy Prstenu jako Wagnerova intimního deníku. „Odmýtizování, odmystifikování, které Chérauově a mé interpretaci Prstenu bylo buď přičteno k tíži nebo hodnoceno jako zásluha, nevzniklo z naší svévole; pramení zcela prostě z pozorného a detailního studia.“ (Jak důležité je pochopit tuto zdánlivě prostou pravdu a jak trestuhodné je ji oslyšet dokládá bohužel znovu a znovu řada našich domácích divadelních produkcí.)
Boulezovo a Chérauovo studium Ringu a jejich hloubková analýza, připomínají derridovskou metodu dekonstrukce s vyvázáním pojmů a věcí z jejich sebeinterpretace při vzniku otevřených a nejednoznačných souvislostí. Podařilo se jim nově nasvítit dílo, které ční v operní tvorbě (stejně jako jeho tvůrce) jako obrovitý obelisk, popsaný znaky, o jejichž interpretaci se vedou a povedou spory nekončící a nekonečné stejně jako temný příběh Nibelungův o algoritmu nástrah moci, jehož ničivá sebedestruktivní síla provází lidské pokolení jako věrný a všudypřítomný stín. To, že ho občas nevidíme, není dáno tím, že by zanikl, ale jen úhlem a okolnostmi pohledu – spohlehlivě se vždy znovu vynoří, ať nositelé děje nosí historicky poměnlivé kostýmy a mění svou podobu – stín je prozradí.
Inscenace a její nahrávka připomíná, že celou historií civilizace se táhnou temné obrysy tohoto stínu a jeho „plynutí v nehybnosti“, lhostejné k tomu, jak se která ideologie snaží svou touhu/chamtivost po moci zamaskovat. „Té síly díl jsem já, jež chtíc vždy páchat zlo, vždy dobro vykoná“ – tímto paradoxem pojmenovává přesně ve svém Faustovi tuto ošemetnou situaci Goethe a další rozměr této bytostně lidské, avšak „odvrácené“ strany existence se stejnou intenzitou pocítil a popsal Shakespeare například v Králi Learovi; smlouva s ďáblem má tisíce podob, ale vždy je platná.
Inscenátoři si uvědomovali, že Prsten, přes jeho jasnou monumentalitu, nelze od ostatního Wagnerova díla a živoda separovat a posuzovat izolovaně – takové pokusy vedou jen ke stejným omylům, které zplodily Frankensteina nebo „nadčlověka“. I bývalý revolucionář na sklonku života „přilezl ke křížku“ (Parsifal), mohli bychom říci škodolibě, abychom si sami dřeli kolena, až přijde náš čas. „Květiny zla“ voní svůdně a neronovské opojení hořícím Římem (a estetika zkázy) nepostrádá jednu z dimenzí „krásna“ – v pozadí však zůstává trpká pravda poznání, že strategie „když ne já, tak nikdo“ nic nemění na existenci nedostupné třinácté komnaty, jejíž zámek nejsme sto zdolat a pro klid vlastního ega se rádi necháme přesvědčit, že vlastně ani neexistuje. Nezapomínejme, že Hitler se ztotožňoval spíše s Rienzim než Wotanem. Wagnerova atonalita rozkolísala nejen hudební kánon, ale i černobílé vnímání dobra a zla; Ring rozvolnil mravní hranice natolik, že nelze stanovit „morální“ diagnózu aktérů dramatu jednoznačně – ať již jde o bohy, skřety, lidi nebo jinou havěť. Ring nemá a ani nemůže mít kladného hrdinu.
Dráždivá nejednoznačnost postav Ringu v tomto nastudování, rozvolňující hranice dobrého a zlého, neposkytuje prostor pro rozhřešení, soucit nebo odpuštění. Soumrak bohů zhodnocuje celou tetralogii do fascinujícího účinku, podobného zneklidňujícímu chvění, který provází oštěp vbodnutý přesně do cíle. Prsten rezonuje celou naší myslí, upoutává pozornost beze zbytku – hodiny hudby plynou mimo čas. Už jen pro tento podivuhodný efekt, kdy předchozí díly tetralogie se sčítají a vyjeví jako nutná cesta, již se vyplatí absolvovat, abychom vystoupali k vyhlídce na vzdálené horizonty (jakkoli děsivé), stojí za to inscenovat Prsten vcelku – zhojení rány však nabídne až Parsifal.
Vyplatí se jít Boulezovou a Chérauovou cestou a důsledně sledovat libreto (o partituře nemluvě) – s překvapením zjistíme, jak rychle nás lenivá únava z konvenčních nastudování Ringu opustí. Wagner vybavil svoji vizi souborného uměleckého díla zevrubným aparátem podrobných scénických poznámek co se týče nejen místa děje, ale i rozmístění postav, jejich jednání, gest i mimiky.
Ve škále režijních přístupů od pietně doslovného naplnění hudebních i textových informací uložených v partituře až po jejich záměrné ignorování je ten Chéreaův k Wagnerovi mnohem loajálnější, než bychom si zpočátku mohli myslet. A stejně tak překvapí, že je v tomto výchozím principu vlastně velice blízko až „hyperrealisticky“ romantické produkci Prstenu, kterou pro Metropolitní operu nastudovali deset let po bayreuthském Prstenu století v letech 1986 – – 1989 německý režisér Otto Schenk a dirigent James Levine. Je také dostupná jak na videu, tak na DVD.
Nabízí se proto srovnání. Pokud bychom neznali vročení jednotlivých nastudování, asi bychom odhadli vznik inscenací obráceně – respektive tu Schenkovu (s výpravou Günthera Schneidera-Siemssena v kostýmech Rolfa Langenfasse a světelném designu Gila Wechslera) bychom vrátili hluboko zpět do 60. let, kdy byl tento tradicionalista reinhardtovské režijní školy na vrcholu svých sil a setrval ve svých pozicích, aniž se nechal v 70. letech vyrušit nástupem drsně politizujících a modernistických vizí Götze Friedricha, Harryho Kupfera či Ruth Berghaus. Zatímco Otto Schenk s precizností detailního vypracování, kterou dosahují právě produkce v MET, naplňuje v monumentálních kašírovaných stavbách a pseudopohádkové výtvarné stylizaci Wagnerovy představy o podobě lokalit, Chéreau se svým týmem je až úzkostlivě důsledný při „zviditelňování“ popisů určujících rozmístění postav, vyzývajících k činnosti, navozujících gesta, mimiku. A navíc k tomu Chéreau na scéně po celou tetralogii zviditelňuje domyšlené předpoklady i důsledků těchto činností. Schenk tyto akce, popsané v textu i ve scénických poznámkách, jen neurčitě naznačuje, nebo dokonce přehlíží. Ve výsledku se sólisté ve vznešené uměřenosti procházejí po jevišti a své partnery jsou ochotni zaregistrovat povšechným pokývnutím či máchnutím rukou pouze ve chvíli, kdy nezpívají. V Chéreauově koncepci vznikla neuvěřitelně hybná inscenace, v níž se musíme pokorně sklánět už jen před uměním sólistů skloubit pěvecké nároky partu (včetně délky) s hereckou akcí (včetně mrštného vylézání na stromy, plazení se po propustích přehrady i divokých honiček a do detailu vypracovanou mimikou včetně přesně načasovaných pohledů, pousmání, zakabonění, přivření očí… (Musíme přiznat, že díky detailním záběrům jsme oproti divákům v tvrdých bayreuthských lavicích ve výhodě, ale zase jsme ochuzeni o „zázraky“ přestaveb, které záznam vypouští či překrývá dozníváním předchozích záběrů.) „Délky“ monologů a znovu a znovu opakovaných líčení téhož už neexistují, jsou tajuplně spletitým kořenovým systémem, z něhož vyrůstá napínavé psychodrama vršících se různých pohledů téže příhody či příběhu interpretovaných jejich aktéry i těmi, na které mají dopad, až z protikladných pozic. Těžko vybrat, na čem doložit tuto závrať, do níž nás představitelé Chéreauova Prstenu uvrhují tak, že ani nedýcháme. Tak třeba velká více než půlhodinová scéna Wotana a Brünnhildy na konci Valkýry je nabita ambivalencí jemnosti a křehkosti i drsnosti a pevnosti, energií něžných, až bojácných doteků i brutální sexuality, přelévá se dominance a podřízenost, prolíná se vztah otce, laskavě milujícího i nesmlouvavě trestajícího, a dcery, uctivě pokorné i svéhlavě tvrdohlavé, vymaňující se z rodičovské závislosti. Ale zároveň se v ní vzájemně dráždí i zraňují roztoužený milenec a ustrašená i toužící panna.
Srovnání Chéreauova a Schenkova nastudování je pak zvláště markantní tam, kde byl do téže role obsazen stejný sólista: Heinz Zednik jako Mime je u Schenka neohrabanou pohádkovou nestvůrou, která se sice notně lekne chlupáče, kterého přivleče Siegfried, ale pak už jen povšechně reaguje na Siegfriedovo vyptávání i jeho kovářské počínání a na Wotanovy hádanky. První dějství Siegfrieda se vleče k nepřečkání. Zedník u Chéreaua je mrštný protřelý židáček v potrhaném ušpiněném županu, ostražitě číhá na každý sebemenší náznak ohrožení, je komický ve své servilní podlézavosti i nabubřelém chvástání se, zdráhavě vytáhne rozbitý meč ze starých zmačkaných novin, hbitě popadne stále připravený kufr ve snaze utéct, když se Wotanovo naléhaní pro něho stane nesnesitelné, zmítán pochybnostmi a touhou po moci prstenu, až zvítězí triumfální představa pána světa na vrcholu štaflí s kastrolem na hlavě a vařečkou jako žezlem, jimiž ještě před chvíli klohnil smrtící nápoj pro Siegfrieda. Jiné srovnání nabízí obsazení téhož umělce do různých rolí – Jeannine Altmeyer jako Brünnhilda je v MET u Levina nevýraznou dívenkou, které chybí formát ztělesnění Wotanovy vůle. Obsazena do Sieglindy a Gutruny v Bayreuthu je fascinující v obou figurách i přesto, že si Chéreau původně zásadně nepřál obsazení těchto rolí stejnou zpěvačkou, neboť třebaže se to v Prstenu incestními vztahy jen hemží, zde Wagner neměl na mysli, aby se Siegfriedova matka stala posléze jeho milenkou a manželkou. Nic není definitivní, neměnné – ani pompéznost vstupu bohů na Walhallu.
Koexistence monumentální dimenze a vypracování detailů, které si podle svých slov tolik cenil Boulez na Wagnerově partituře, se tak promítla ve vší důslednosti do hudebního a inscenačního přístupu.
Televizní nahrávka Boulezova-Chéreauova Ringu vyšla již v roce 1988 na videu. Převedení celkem 832 minut záznamu do digitální podoby na sedm kusů DVD přináší novou kvalitu a uživatelský komfort hned v několika ohledech. Zvuková „stopa“ přináší vysoké rozlišení barev i hlasitosti, takže ve výsledku (při dobrém reprodukčním zařízení) dosahuje nahrávka mimořádné plastičnosti v bohaté struktuře zvukových vztahů orchestrálních nástrojů i sólistů. Ve zvuku se blíží kvalitě studiové nahrávky. Ne vždy si chceme pustit nahrávku jednoduše od začátku do konce. Rozsah jednotlivých částí tetralogie činil vyhledávání na videu téměř nemožné o zdlouhavosti přetáčení nemluvě. Logicky členěné tracky se stručnou synopsí obsahu jednotlivých úseků v angličtině, němčině a francouzštině (včetně citací z Chéreauových článků, které vyšly v programové brožuře k inscenaci pod titulem Mytologie a ideologie ) nabízí vedle kontinuálního sledování výběry podle momentální nálady a chuti. Nezanedbatelný je i další standard, který umožňuje DVD, totiž titulkování – v tomto případě je možné vybírat z němčiny, angličtiny, francouzštiny, španělštiny a čínštiny.
Hodnotíme-li Boulezovu a Chéreaovu inscenaci Ringu století jako přelomovou, rozhodně tím nemáme na mysli nějaké obrazoborectví a tlusté čáry za minulostí, ale právě naopak – inscenátoři se zcela „dali do služeb“ tvůrce, vyvarovali se pokusů o „vlastní“ interpretaci Ringu a pečlivým studiem dochovaných dokumentů trpělivě, krok za krokem, rekonstruovali co možno nejvěrněji Wagnerovy scénické poznámky. To rozhodně neznamená, že by rezignovali na vlastní názor – dokázali však nalézt vnitřní sílu respektovat a hájit vlastní důstojnost a pozici způsobem, který je zcela podřízen službě autorovi a jeho dílu. Takový přístup vyžaduje vysokou míru sebekázně, pramenící z osobnostní noblesy a sebedůvěry inscenátorů – z tohoto pohledu jsou poznámky skvělým dokladem „putování inscenátorů Ringem“, které Boulez i Chéreau laskavě poskytli veřejnosti po ukončení práce na Prstenu století a které mají nedocenitelnou hodnotu pro pochopení celého projektu. Ohromují hlavně mírou upřímnosti, ba bezelstnosti, s níž nás nechávají nahlédnout do uzlových bodů svého úkolu, kterému se oddali s pokorou a „naprosto“ – připomínajíce intenzitou a opravdovostí své služby středověký rytířský kodex. Málokdy se stane, že by poutníci po dosažení kýžené mety velkoryse poskytli tak podrobnou mapu svého putování těm, kteří by se v budoucnu chtěli podobnou cestou vydat.
Patří dodnes k jasnozřivým zásluhám Divadelního ústavu, redaktorky Věry Ptáčkové a odborné poradkyně Evy Herrmannové, že v roce 1984 pod titulem Týmová práce vydaly (třebas s nedokonalými černobílými reprodukcemi fotografií) český překlad podstatných částí rozsáhlé, původně francouzské obrazově bohaté publikace Historie jednoho Ringu . Jakkoli i sada DVD obsahuje hodinový dokument „Making of “ (který mnohdy bývá pohříchu zajímavější než umělecký produkt sám), v tomto případě jde však pouze o stručnou reportáž z televizního natáčení, základní informace o Wagnerovi, vzniku Prstenu a historii bayreuthských slavností a několik málo stručných rozhovorů s protagonisty. Kombinace DVD a publikace, která je v tomto případě oním „making of“, je napínavým příběhem o dobývání a zdolání mimořádného úkolu. Dozajista nemůže být vyčerpávajícím a jediným návodem, jak inscenovat operu, ale je obrovskou školou jak pro tvůrce, tak pro diváky.
A s odstupem a chladnou hlavou se nabízí ohlédnutí za letošním premiérovým uvedením kompletní tetralogie v pražském Národním divadle. Snad i ti, kteří podlehli barnumské reklamě a byli ohromeni v Čechách nebývalou kvalitou hudebního nastudování v konfrontaci s nahrávkou ještě o deset let starší inscenace z Bayreuthu pochopí, proč se operní recenzenti tentokrát shodli v pochybnostech nad smyslem přenesení zrovna düsseldorfské inscenace, která v tomto srovnání nemůže obstát.
Těm, které uchvátila hudební stránka pražského nastudování, může DVD s Chéreauovým Ringem otevřít i svět divadelní imaginace. „Dílo je tím větší, čím více do něj vnikneme; rozvětvuje se, rozrůstá, vede paměť správným směrem i po falešných stopách „, říká Chéreau. Prsten století je drogou, která začne působit nepozorovaně a než si stačíme uvědomit ony vysmívané wagnerovské délky, stanou se nebeskými dálkami, jsme omámeni a lapeni. Zvláštní alchymie této drogy prosvěcuje místa mysli jinak nedostupná. Čas přestává být důležitý. Čas je darem i prokletím – všemi póry vnímáme nevyhnutelnost konce a vtaženi do děje jsme náchylni zapomenout, že se to děje nám.
Vydavatel: Deutsche Grammophon / Universal Music
Stopáž: 832 + 54
EAN: 004400734057
Body: 6 z 6 – tip Harmonie
