Richard Wagner: Tristan und Isolde

Karajanovská nahrávka dokumentuje zahajovací představení druhého poválečného bayreuthského festivalu, který se Wieland Wagner snažil osvobodit od válečných stigmat a pro který hledal nový styl. Po Mistrech pěvcích norimberských o rok dříve byl ale Tristan druhou a poslední spoluprací těchto umělců – Karajan se pro neshody s Wielandem Wagnerem do Bayreuthu pak už nikdy nevrátil. Obtížně opakovatelnou jedinečnost dodává nahrávce také obsazení titulních rolí: jak Ramón Vinay , tak Martha Mödl totiž začínali své kariéry v hlubších hlasových oborech – barytonu a altu -, než Vinay přešel k hrdinnému tenoru a Mödl k dramatickému sopránu, a oba pak prošli hvězdnou operní kariérou. Právě temnější barva obou hlasů, které ovšem dosahují výšek bez námahy při zachování pevnosti a hutnosti zvuku i perfektní srozumitelnosti textu ještě stupňuje intenzitu výrazu v dlouhých liniích citových poryvů. Také Ira Malaniuk jako Brangäna, Ludwig Weber jako král Marke a Hans Hotter jako Kurwenal patřili právě v 50. letech vysoce ceněným pěvcům heroicko-patetického stylu.

Jestliže z Karajanovy noblesní hudební koncepce můžeme dovodit, že Wagnerovu operu chápe jako hudební drama velkých hrdinů a vznešených rytířů, je Thielemannova koncepce civilnější. Nikoli heroové, ale obyčejní lidé jsou smýkáni smrští citů, reagují vyhroceněji, ale také jemněji ve smířlivosti. Deborah Voigt sice nemá onu mimořádnou barvu své předchůdkyně, nicméně její soprán je pro Isoldu dostatečně pevný, nosný a schopný široké škály výrazu. Thomas Moser rozměrnou roli Tristana zvládá v plné znělosti v prvních dvou aktech, ve třetím už působí jeho hlas přece jen trochu unaveně. Nicméně i obsazení krále Markeho Robertem Hollem , Kurwenala Peterem Weberem a Brangäny Petrou Lang vyvolalo nejen ovace vídeňského publika, ale dodává kvalitu i nahrávce.

Výhody živé nahrávky (pokud pomineme hluky z jeviště a občasné šelestění publika) mají ovšem i svoji méně příznivou stránku: handicapem jsou barvy a zvuková vyváženost – vždy z jiných důvodů. U historické nahrávky její vyčištění vedlo přece jen k deformaci zvuku zejména pozounů a trubek a celkově ploššímu tutti; na nahrávce z vídeňské Státní opery pak zřejmě centrální nastavení mikrofonů vedlo k tomu, že – zřejmě v důsledku herecké akce – se hlasy ztrácejí a vyváženost sólistů a orchestru není vždy ideální.

Je těžké prosadit se vedle velkých nahrávek Tristana Wilhelma Furtwänglera či Karla Böhma. Historické Karajanovo nastudování ani novodobé Thielmannovo je nepředčí, nicméně nabízí – každé jinak – velké interpretační mistrovství.

Vydavatel: Deutsche Grammophon / Universal Music

Stopáž: 80:03, 79:48, 75:12

Nahráli: Thomas Moser, Deborah Voigt, Robert Holl, Peter Weber, Petra Lang, Chor und Orchester der Wiener Staatsoper, Christian Thielemann

Body: 4 z 6

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější