Troufnu si tvrdit, že nahrávek tak překrásné kompozice, jakou je bezesporu Mahlerova Píseň o Zemi, nebude nikdy dostatek. Britský dirigent Simon Rattle by tuto myšlenku jistě potvrdil, vždyť nový snímek tohoto díla, který právě vydává mnichovské vydavatelství BR KLASSIK, je již v pořadí druhým, jenž realizoval. Návrat a touha k záznamu již jednou uskutečněných projektů je přirozenou součástí uměleckého vývoje a dozajista souvisí i s interprety. Měl-li v roce 1995 Rattle v Birminghamu k dispozici tak ikonická jména, jakými dodnes jsou tenorista Peter Seiffert a barytonista Thomas Hampson, nutně již tenkrát musel vzniknout počin, který dodnes sice patří k těm nejvýznamnějším, ale na který je též možno navázat.
Nahrávka současná, jež byla pořízena téměř o třiadvacet let později, má rovněž šanci, aby se pro posluchače stala milníkem. Vznikla jako živý záznam koncertů, které se uskutečnily v Herkulově sále mnichovské Rezidence koncem ledna tohoto roku a Rattle zde před obecenstvo předstoupil se Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu a dvěma sólisty, kteří co do věhlasu a kvalit nestojí níže než dva již zmínění pěvci. Baryton byl pro tentokrát nahrazen mezzosopránem a tak se stalo, že se na prostě vyhlížejícím obalu nahrávky, jemuž dominuje příznačně uschlý list, objevuje jméno Magdalena Kožená. A té Gustav Mahler úžasně sluší. Pěvkyně, jejíž kariéru ani hlas není třeba posluchačům blíže představovat, zde Gustava Mahlera pevně uchopila do svých rukou, lépe řečeno, do své náruče, ve které je odkaz našeho komponisty uschován jako ve zlaté truhle. Její hlas lidským duchem pohne a nechává jej plně se koncentrovat na všechny nuance, které z Písně o Zemi, a zejména z její úchvatné a více než půlhodinové závěrečné části, vyvěrají. Zpěv je to čistý a procítěný, technicky dokonalý a neobyčejně působivý. Připomeňme, že právě Píseň o Zemi s Magdalenou Koženou bude na přelomu února a března roku 2019 ve třech večerech uvedena Českou filharmonií. A dirigentem nebude nikdo jiný, než u našeho orchestru v tom čase debutující Simon Rattle. U této velké události ještě zůstaňme. Na recenzované nahrávce nalézáme jako interpreta tenorového partu australský div jménem Stuart Skelton a je škoda, že to nebude právě on, kdo se bude podílet i na koncertě v Rudolfinu. Angažovat se sice podařilo Novozélanďana Simona O´Neilla, který k vedoucím pěvcům současné tenorové generace patří, od přírody mu však byl dán hlas o poznání méně zajímavý a uhrančivých vokálních kvalit Stuarta Skeltona jednoduše nedosahuje.
Ač jde o živý záznam, zvuk je absolutně čistý a zbavený rušivých elementů, které by mohly vadit tomu, kdo je příznivcem nahrávek studiových. Odebrán je i závěrečný potlesk, a tak si lze skutečně jen a pouze vychutnávat příkladně vyvážený a výrazově bohatý mahlerovský vokálně-orchestrální lesk. Překrásný Herkulův sál je ostatně svou akustickou kvalitou vhodnou pro nahrávání proslaven a tým techniků kolem producentky Pauliny Heister může být brán jako unikát, který na hudební nosiče přenáší jedna ku jedné právě to, co slyší posluchač v sále. A je-li to setkání diamantem vybroušeného symfonického orchestru s dirigentem, který jeho kvalit umí beze zbytku využít, nemůže být výsledkem cokoliv jiného, než hodnocení nejvyšší.
