Pražský filharmonický sbor, Prague Sinfonia, Christian Benda – dirigent. Text: A. Nahráno: Kulturní dům Barikádníků Praha, 5. a 6. září 2011. Vydáno: 2012. TT: 60:04. DDD. 1 CD Naxos 8.570933.
„Skladatel v této opeře opět nemilosrdně vykrádá sám sebe, ale to víme předem a odpouštíme mu to tím raději, že umí tak dobře pobavit a šťastně uplatnit divadelní bravuru,“ stojí roku 1820 v Allgemeine musikalische Zeitung. „Rossiniovská horečka“ tehdy zachvátila celou Evropu. Do roku 1820 napsal Gioachino Rossini třicítku oper a ještě dalších devět mělo následovat, než z vlastního rozhodnutí z operního kolbiště odstoupil. Ničím jiným tehdy operní provoz nebyl, impresáriové žádali stále nová díla a krmili jimi publikum, jehož zájem dokázal vzplanout a vynášet do nebes právě tak rychle jako zavrhnout a zapomenout. Libretisté sešívali a přešívali textové předlohy ze všeho, co bylo po ruce, a skladatelé museli mít buď nevyčerpatelnou invenci, nebo neobyčejnou zručnost k neustálým novým variacím téhož materiálu. Rossini uměl obojí, jak ostatně postřehl i citovaný anonymní recenzent. Operní předehra měla stále ještě funkci uvítání publika, s vlastní operou souvisela velmi volně nebo vůbec, a nebyla-li po ruce, vypůjčila se odjinud, byla snadno zaměnitelná. Tak i u Rossiniho, který se nerozpakoval použít jednu předehru vícekrát. Předehra k Lazebníku sevillskému je dnes srostlá s příběhem námluv hraběte Almavivy a Figarovými intrikami, ale bylo to už třetí Rossiniho dílo, s nímž zazněla. Podle charakteru předeher nerozeznáme, zda po nich bude následovat tragédie nebo veselohra, všude nalezneme stejné nebo nápadně podobné hudební myšlenky, totožné instrumentační postupy, typické rossiniovské stretty –, a vůbec se proto na Rossiniho nehněváme. Uměl mistrovsky to, co musí umět každý skutečný „hitmaker“ (a tím ve své době byl). Rossiniovským allegrům zkrátka nelze odolat, sóla lesních rohů, piccol nebo klarinetů jsou chytlavá dodnes. A nalezneme-li také jiné polohy, je to milé překvapení, i když – marná sláva – ta zurčivá brilance mu sluší lépe. Tak je tomu na této nahrávce (prvním disku z kompletu Rossiniho předeher) v případě předehry Ermione k „azione tragica“ podle Racinovy Andromaque, v níž je zapojen sbor: při vší snaze působí sborové vstupy, obklopené známými hudebními formulkami, cizorodě a celá předehra je heterogenní záležitost. Je však dobře poznávat dílo skladatele jako celek, nejen opakovat osvědčené hity. Na této nahrávce se tedy setkáme s předehrami k operám Straka zlodějka, Semiramis, Alžběta, královna anglická alias Lazebník sevillský, Otello, Obležení Korintu a Ermione, ale také se čtyřminutovou Sinfonií in D, která vznikla roku 1806 v sídle Rossiniho přítele Agostina Triossiho a o níž Rossini prohlásil, že ji psal v době, kdy byl ještě „úplně mladý a neměl žádné kompoziční školení“. A přece už zde nalezneme onen esprit, z nějž Rossini čerpal celý život. Tím si také vysvětluji, proč je na nahrávce volba předeher „na přeskáčku“, nikoli v chronologické řadě podle dat vzniku. Názorně tak vynikne konstantní linie celé Rossiniho tvorby. Dirigent Christian Benda , jehož rodokmen vede až k našim Bendům z Benátek nad Jizerou, je šéfem orchestru Prague Sinfonia , s nímž natočil komplet Rossiniho předeher pro firmu Naxos s podporou Knihovny Václava Havla a švýcarské organizace Etoile d’Azur – Help with Art. V nahrávkové produkci existuje již s touto dramaturgií silná konkurence – Rossiniho předehry natočili Arturo Toscanini, Carlo Maria Giulini, Leonard Bernstein, sir Neville Marriner, Herbert von Karajan, Riccardo Muti i Claudio Abbado, nahrávka českých hudebníků však ve srovnání s nimi určitě obstojí. Někteří producenti uvádějí obsazení celého orchestru, který se na příslušné nahrávce podílel. Hráči Prague Sinfonia by si to zasloužili také.
Body: 5 z 6
