Mstislav Rostropovich – violoncello, Orchestre National de France, Leonard Bernstein – dirigent, Ulrich Koch – viola, Berliner Philharmoniker, Herbert von Karajan – dirigent. Produkce: Roland Ott. Text: A, N, F. Nahráno: 10 – 11/1976, Théatre des Champs-Elysées, Paříž (Schumann, Bloch), 1/1975, Philharmonie, Berlín (R. Strauss). Vydáno: 2007. TT: 131:00. Obraz. formát: NTSC/COLOUR/4:3/PAL kompatibilní. Zvuk. formát: PCM Stereo/DTS 5.1. 1 DVD Deutsche Grammophon 073 4381 (Universal Music).
Portrét světoznámého violoncellisty Mstislava Rostropoviče byl vytvořen k poctě tohoto mimořádného umělce krátce po jeho úmrtí v dubnu 2007. V hudebních ukázkách jeho vystoupení v Paříži a v Berlíně nedlouho po Rostropovičově emigraci v roce 1974 nacházíme výsostně vyzrálého interpreta, pro něhož hudba je skutečně vším. Téměř třicetiminutový bonus pak přináší pohled na Mstislava Rostropoviče jako člověka v celém kontextu jeho dlouhého a bohatého, ale i mnohdy strastiplného života (27. 3. 1927 – 27. 4. 2007). Bonus obsahuje cenné rozhovory s umělcem a fotografické a filmové ukázky doprovázející jednotlivé životní úseky nadaného hudebníka, jsou zde ale také lidé obklopující Mstislava Rostropoviče – M. Vengerov, K. Penderecki, D. Šostakovič a N. Gutman, kteří vypovídají nejen o dráze vynikajícího violoncellisty, klavíristy a dirigenta, ale také především o člověku vždy politicky angažovaném, často ponižovaném a pronásledovaném. Vraťme se tedy nejprve k hudebním nahrávkám: v pařížském Théatre des Champs-Elysées hrál Rostropovič s Orchestre National de France pod vedením Leonarda Bernsteina na podzim 1976 dva skvosty violoncellové literatury, Schumannův Koncert pro violoncello a orchestr a moll, op. 129 a hebrejskou rapsodii Ernsta Blocha Schelomo . Obě skladby dělí více než půl století (Schumann napsal koncert v roce 1850, Bloch psal Schelomo v letech 1915 – 1916), jedná se však vždy o vrcholná díla s vysokou obtížností sólového partu. V Rostropovičově a Bernsteinově podání zazní tato díla v procítěné a natolik souznějící podobě, že se prý Rostropovič po vyslechnutí obou koncertů vyjádřil, že je již nikdy nebude nahrávat s jiným dirigentem – a svoje slovo dodržel. Nahrávka Dona Quixota Richarda Strausse byla pořízena v Berlíně s Herbertem von Karajanem a Berlínskými filharmoniky již v lednu 1975. Rostropovič je zde sice jedním ze sólistů, ale přece jenom je stále hlavním, neboť violoncello má v těchto symfonických variacích vyjadřovat postavu hlavního protagonisty Cervantesova díla. Obrazový záznam koncertu však spíše upřednostňuje tvář dirigenta a jeho ruce, což bohužel poněkud narušuje koncentraci poslechu velmi profesionálně provedeného díla. (Ostatně dostatečně výmluvná je informace z bookletu, že Karajan byl uměleckým šéfem této nahrávky.) Nicméně umění Mstislava Rostropoviče není možno skrýt a jako dokument je i tato ukázka velmi cenná. Kompozice vzpomínkového DVD tak vyznívá jako skutečná hluboká úcta k velkému umělci a člověku, po němž – jak uvádí v závěru bonusu žačka Mstislava Rostropoviče Natalia Gutman – zůstane na tomto světě prázdné místo.
Body: 5 z 6
