Zahajovací koncert sezony Symfonického orchestru Českého rozhlasu s šéfdirigentem Petrem Popelkou vyšel znamenitě. Nabídl skladby, které míří každá jinam, ale celkový dojem zůstal přesvědčivý. Premiéra devadesátníka Jana Klusáka, Houslový koncert a moll Antonína Dvořáka ve světovém provedení Isabelle Faust a pak temný a intenzivní Šostakovič, jeho Pátá symfonie.
Skladba Jana Klusáka Continuo, symfonická báseň č. 4 zněla jako pocta Bohuslavu Martinů a jeho pozdním Symfonickým fantaziím. Téma bylo krátké a úsečné, ale přesto melodické a bylo bohatě rozepsáno pro celý orchestr, vracelo se znovu a znovu v krátkých sólech dechových nástrojů. Kompozice působila radostným a bezprostředním dojmem, i když byla dosti sofistikovaná, a orchestr jí rozehrál čistě a svěže.
Kdo by řekl, že nahrávka Dvořákova Houslového koncertu a moll s Isabelle Faust a Jiřím Bělohlávkem s PKF je už dvacet let stará. Nicméně čas letí a umělkyně zraje, vůbec nevadilo, že tentokrát měla pro jistotu pult s notami. Její pojetí je soustředěné a promyšlené, hrála jemným subtilním tónem, který zní zářivě a v melodických pasážích ho dokázala proměnit do větší lyriky a vroucnosti. Je to pojetí mírně introvertnější, ale je v něm mnoho vnitřní radosti a muzikality. Velká interpretka Bachových skladeb precizně zahrála každý detail, přitom ale skladbu nedrobila do mnoha melodických ozdob. Dirigentovi se orchestr podařilo dostat do komornější a jemnější polohy, i když v některých velkých pasážích zněl pořád ještě příliš mohutně a „symfonicky“. Dařila se i drobná instrumentální sóla, ale k dojmu celkového společného muzicírování ještě kus chyběl. Isabelle Faust nepotřebuje dominovat a všechno převálcovat velkým zvukem, tím spíš se jí orchestr mohl ještě více přizpůsobit. Jako přídavek zvolila Bachovu skladbu pro sólové housle a svému vystoupení ještě dodala na noblese.
Emocionálním vrcholem koncertu ale nakonec byl koncentrovaný a dobře vystavěný Šostakovič. Do své Páté symfonie dostal napětí a tragédii stalinismu konce třicátých let minulého století, i když skladbu musel koncipovat vlastně trochu jako úlitbu dobovým požadavkům. Po kritice opery Lady Macbeth Mcenského újezdu potřeboval dát najevo, že dovede psát silnou budovatelskou hudbu a upustit od avantgardních experimentů. Přesto dokázal v druhém plánu vyjádřit strach a stísněnost, ironický odstup a nesnadné hledání. Alespoň tak to dnes působí. Petr Popelka symfonii pečlivě dynamicky vystavěl, od bohatého členění první věty přes sarkastický škleb věty druhé až k velkému ztišení věty třetí, kdy orchestr zněl v dlouhých plochách opravdu niterně. Věta závěrečná je poměrně komplikovaně stavěná, je plná přeryvů a návratů, ale samotný závěr spojil dohromady velkou melodramatickou linii smyčců a výrazná sóla žesťů. Sympatické bylo, že dynamiku nikde nepřeexponoval a každá věta měla svůj jeden zřetelný vrchol.
