Nové album Jitky Hosprové s názvem Czech Viola Concertos si vytklo vznešený cíl. Česká klasická hudba normalizační éry je nepochybně svého druhu fenomén, který stojí za to zpřístupňovat a otevírat. Součástí této iniciativy by však měli automaticky být i autoři, kteří nepatřili k oficiální konformní linii, ale naopak utvářeli její osobitý a nadčasový protiklad. Bohužel, dramaturgie nahrávky Jitky Hosprové do značné míry vsadila právě na dva představitele přizpůsobivé hudby. Jindřich Feld nepochybně rozuměl specifikům různých hudebních nástrojů. Svědčí o tom početná série jeho dobově úspěšných koncertantních skladeb.
Je hezké dozvědět se v různých biografických partiích o tomto autorovi, že měl smysl pro přehlednou formu, rytmický temperament a melodickou sdělnost. Skutečnost? Tři věty Feldova violového koncertu jsou zvláštní. Kromě toho, že se finální věta vrací k úvodním myšlenkám (konvexní princip v hudbě uplatňovaný odjakživa), nelze slyšet téměř nic zajímavého. V některých momentech 1. a 3. věty je obtížné rozpoznat, jestli je intonace sólistky kolísavá záměrně, nebo jsou v partu vypsány čtvrttóny (které jsou zřetelně uplatněny na jiném místě). Méně hezké už je, že skladatel Feld aktivně spolupracoval se Státní bezpečností. Tuto skutečnost, která se do hudby nemůže nijak promítnout, nechci nijak komentovat, ale ani smlčet.
Na konzervatoři v Ostravě jsem svého času zažil báječného profesora dějin hudby Miloše Navrátila. Ten ve svých přesných a dodnes nepřekonaných charakteristikách popsal sběratele všech možných stranických funkcí Oldřicha Flosmanna a jeho přičinlivé kolegy (V. Felixe, L. Železného, J. Boháče, I. Jirka atd.) jako představitele naprosto eklektické hudební řeči. Bohužel musím konstatovat, že pan profesor Navrátil se nemýlil. Flosmannova skladba pro sólovou violu a orchestr Michelangelův kámen, která je druhou položkou nahrávky Jitky Hosprové, bývá prezentována jako jeho nejpozoruhodnější dílo. Tato teze mne poněkud vyděsila představou, jak by asi vyzněly jeho méně pozoruhodné kompozice. Flosmannovo zabrodění v estetice klasiků 20. století (zejména Šostakoviče napodobuje téměř otrocky) prorůstá doslova celým koncertem, mnoho osobního a původního jsem bohužel nezaslechl.
[spvideo]https://www.youtube.com/watch?v=9Bsg6ZStzhk[/spvideo]
Prekérní situaci zachraňuje dílo Sylvie Bodorové s názvem Plankty, které pochází z roku 1982. Má nejen výrazovou hloubku, ale i jistý spirituální rozměr, který nebyl v tehdejší české hudbě příliš obvyklou ani vítanou hodnotou. Zde také interpretace Jitky Hosprové nejpřesvědčivěji souzněla s estetikou skladatele. Nové album uznávané české violistky ve mně zanechalo rozporuplný dojem. Upřímně si neumím představit, že by si tuto nahrávku pořídil někdo za účelem seznámit se s reprezentativním vzorkem české hudby 70. a 80. let. Snad vyjma pracovníky Ústavu pro výzkum totalitních režimů. Mé pochybnosti jsou vztaženy také k intonačně a výrazově nepřesvědčivé výstavbě sólového partu, jakož i k chabému výkonu Symfonického orchestru českého rozhlasu.
Nejvíce mne mrzí skutečnost, že více než 30 let po pádu komunismu dostanou (s čestnou výjimkou Sylvie Bodorové) zelenou autoři, kteří mu přisluhovali a zejména, kteří svým talentem rozhodně nepřevyšovali dobový průměr. Jak k tomu přijdou skladatelé myšlenkově hluboké hudby Miloslav Kabeláč, Miloslav Ištvan, Svatopluk Havelka a další? Pokud se nemýlím, těmto autorům ani mnohým jiným (z nichž někteří jsou stále mezi námi!) se kromě několika osvícených komorních interpretů zasloužené pozornosti českých orchestrů nedostává. Dramaturgii alba Jitky Hosprové jsem prostě neporozuměl. A upřímně bych této šedé, umělými emocemi schematicky vypreparované hudbě ani porozumět nechtěl.
Jitka Hosprová / viola, Symfonický orchestr Českého rozhlasu. Text: A, N, F, Č. Nahráno: 2019. Vydáno: 2020. TT: 78:12. 1 CD SU 4276-2
