Symfonie č. 2 vznikla roku 1917 a skladatel ji nikdy neslyšel. Na provedení čekala až do roku 1951, kdy ji s Leningradskými filharmoniky provedl Jevgenij Světlanov . Ljapunov zemřel roku 1924 v Paříži, podle dlouho udržované oficiální zprávy na turné. Ve skutečnosti se jednalo o jeden z tragických uměleckých osudů zasažených bolševickou revolucí. Ljapunov se s ní neztotožnil a hledal nové uplatnění v cizině, nejprve v Německu a poté v Paříži, kde roku 1923 otevřel hudební školu pro ruské emigranty. Bohužel nesnáze s adaptací na nové prostředí silně poznamenaly zdraví přesvědčeného ruského vlastence. Zemřel následkem srdečního záchvatu několik hodin před ohlášeným recitálem ze svých vlastních skladeb. Tato málo známá okolnost je pravděpodobně jakýmsi vysvětlením grafické podoby bookletu, i když se pro mne jedná o vazbu velmi vzdálenou a s hudbou samou nemá žádnou souvislost. Ljapunovova symfonie neobsahuje (alespoň ne zveřejněný) programní podtext, je vytvořena na klasickém symfonickém půdoryse a uplatňuje široké rozpětí nálad, motivů a rytmů, romantického rozmachu i lyriky ve stylu Čajkovského, místy problesknou orientálně zabarvené melodie, užívané Korsakovem a podobně. Symfonie poněkud trpí bezradností v propojení těchto různorodých prvků, skladatel se nevyhnul plochám, v nichž drobí základní nápad v nesčetných sekvencích, i postupům zcela banálním. Ty zcela převažují ve finální větě, která v symfonickém cyklu obvykle představuje nejtěžší oříšek. První věta je skladebně nejodvážnější, i když je v ní rozpor mezi „chtěným“ a „dovoleným“ patrně nejmarkantnější. Rozhodně se však jedná o zajímavé doplnění znalostí o symfonické tvorbě počátku dvacátého století.
Další dimenzí snímku je osobnost realizátora, dirigenta Jevgenije Světlanova, jehož osud se v něčem kryje s osudem Ljapunovovým. Světlanov (nar. 1928) byl od roku 1962 po čtyřicet let dirigentem Ruského státního symfonického orchestru, s nímž nastudoval ohromující repertoár. Roku 1999 byl propuštěn, „exkomunikován“, jak to sám nazval. Již před tím narážel ve své vlasti na potíže a nakonec mu zde byla činnost zcela znemožněna. V bookletu je připojeno Světlanovovo vyjádření k této situaci, která nemá sice souvislost s realizací nahrávky s francouzským rozhlasovým orchestrem, pro Světlanova však zjevně představovala až do konce života existenční trauma. Na jeho webové stránce (www.svetlanov-evgeny.com) lze k této kauze nalézt dirigentův otevřený dopis Vladimíru Putinovi ze 17. dubna 2000. Bránil se marně. Na rozdíl od Ljapunova mu však bylo „dopřáno“ zemřít doma, v noci ze 3. na 4. května 2002 v Moskvě. Vladimír Putin jej pak označil za jednoho z posledních gigantů ruské kultury. Poslech Ljapunovovy symfonie s tímto pozadím pak dostává třetí dimenzi.
Vydavatel: CD NaĘve / Classic
Stopáž: 61:57
Nahráli: Helène Collerette – housle, Orchestre philharmonique de Radio France, Jevgenij Světlanov
Body: 4 z 6
