Česká filharmonie, Zdeněk Košler – dirigent. Text: A, N, F, Č. Nahráno: 1973–1982, Rudolfinum, Praha. Vydáno: 2012. TT: 50:07, 76:51, 67:56, 76:21. AAD. 4 CD Supraphon SU 4093-2.
V dobách, kdy realizace nových studiových nahrávek výrazně poklesla, otevírají dlouhodobě zavedené firmy své archivy a znovu postupně nabízejí nově ošetřené starší snímky. Podobně je tomu u našeho nejstaršího vydavatelství hudebních nosičů, u Supraphonu. Jde jak o jednotlivé desky, tak i o celá alba s kompletními nahrávkami oper, symfonií a komorních děl. Především se jedná o tvorbu českých autorů, ale v dobách, kdy nebylo možné vybírat si z nepřeberného množství nejlepších světových nahrávek, Supraphon natáčel i základní tituly světové – leckdy rovněž v celých kompletech. Po letech zjišťujeme, že mnohé tyto nahrávky – podepsané nikoliv Karajanem, Böhmem či Bernsteinem, nýbrž Talichem, Ančerlem, Neumannem, Košlerem – ještě i dnes plně obstojí ve světové konkurenci. Tak máme možnost prostřednictvím jednoho alba znovu slyšet už dokonce dvakrát na CD reeditovaný filharmonický beethovenovský komplet s Paulem Kletzkým, celého Mahlera s Václavem Neumannem, všechny Šostakovičovy symfonie pod taktovkou jeho syna Maxima, dnes už legendárního Honeggera se Sergem Baudem a další zajímavosti. Nyní se objevuje – rovněž už na CD podruhé, navíc se starším snímkem Skytské suity – soubor symfonií Sergeje Prokofjeva. S Českou filharmonií jej v sedmdesátých a osmdesátých letech natočil Zdeněk Košler a Supraphon jej nejprve nabízel na jednotlivých LP-deskách. Ve své době měl význam několikerý. Ten hlavní platí dodnes a do budoucna zůstává závažným připomenutím dirigentské osobnosti, jež se i přes své významné umělecké a nezapomenutelné počiny v operních domech i v koncertních síních ocitá stále více ve stínu svých kolegů. Jeho nahrávací činnost nebyla malá. Nicméně je velká škoda, ale i chyba, že Zdeněk Košler nedostal právě od Supraphonu, jehož značka byla ve světě zavedena nejlépe ze všech labelů tehdejšího Východu, více příležitostí natáčet s Českou filharmonií. Jeho doménou byla česká národní hudba, ale díky své pověstné všestrannosti prováděl na mimořádné úrovni i velký symfonický repertoár světový. V oněch dobách nebyly u nás, ale ani ve světě Prokofjevovy symfonie příliš známé. Později laťka umělecké úrovně nahrávek celého cyklu symfonií výrazně stoupla. Pomineme-li další počiny z Košlerovy éry (například Rožděstvenského), musíme připomenout alespoň skvělé a těžko překonatelné komplety Rostropoviče (Francouzský národní orchestr v 80. letech) a Ozawy (Berlínští filharmonikové v 90. letech). Zdeněk Košler využil maximální měrou kvalit našeho prvního orchestru, jehož interpretace ruské hudby měla dlouholetou tradici. Prokofjeva začal točit v době éry Václava Neumanna. Ten krátce předtím natočil první komplety Dvořáka a Martinů a začínal se zabývat Mahlerem. První „prokofjevovskou“ vlaštovkou byla Košlerova nahrávka již zmíněné Skytské suity. Bylo to už v roce 1973 pro firmu Panton, která v té době žila samostatně. Shodou okolností se jedná o umělecky nejpřesvědčivější snímek celého nynějšího alba. Progresivní dílo mladého skladatele září zvukovým bohatstvím, technickou dokonalostí jednotlivých nástrojových skupin, strhujícím nasazením. Nabízí energicky pregnantní místa, ale i působivou lyriku! Stejně jednoznačně však bohužel nelze hovořit o pozdějších nahrávkách symfonií. Původní první LP-deska s Klasickou a Sedmou symfonií z let 1976 a 1977 je ovšem dodnes mimořádná a posluchačsky působivá. Například v 1. a 2. větě Klasické Košler volil pomalejší tempa, čímž získaly na absolutní přehlednosti perfektně vystavěné sazby. Gavota je velmi svěží a Finále má potřebnou jiskřivost a tím i skvělou koncovku. Pátá symfonie (1979) ale už je pouhým standardem. Výrazově je dost jednotvárná, zvuková škála je málo patrná (v 1. větě například vůbec není slyšet na důležitých místech velký buben). A působivý part orchestrálního klavíru jako by ani neexistoval! Finále má ovšem potřebný spád a dokládá, že se jedná o titul plně zažitý, o součást kmenového repertoáru. Ještě větší problémy jsem měl s pozdějšími nahrávkami z 80. let. Například barvitá partitura 3. symfonie (jež zpracovává hudební materiál opery Ohnivý anděl ) září jen částečně, ba mnoho míst působí přímo bezbarvě. 3. věta ovšem v bězích smyčců a dřev neztrácí svou bizarnost. Výrazově vyšly lépe 3. a 4. věta. Celkově vzato – album jako celek ve srovnání se světovými nahrávkami těžko obstojí, jak bychom si přáli. Na rozdíl od řady projektů ze světa zde obraz orchestru není vždy náležitě plastický a tím snadno přeslechneme zajímavé drobnosti, jež partitura nabízí! To samozřejmě nemusí padat na hlavu dirigenta. Částečnou vinu mohla sehrát i zvuková režie některých nahrávek i řada dalších okolností, jež výsledný dojem dokážou nelítostně ovlivnit.
Body: 4 z 6
