Shai Maestro – piano, Jorge Roeder – kontrabas, Ziv Ravitz – bicí; Neli Andreeva – zpěv. Nahráno: Studio Laborie, Francie. Vydáno: 2013. TT: 54:36. 1 CD Laborie Records LJ25.
Už na svém debutovém autorském albu se izraelský pianista Shai Maestro úspěšně pokusil vystoupit ze stínu svého někdejšího „zaměstnavatele“ Avishaie Cohena. Na aktuálním CD The Road To Ithaca pokračuje v této cestě za vlastním autorským vyjádřením. A třebaže v některých skladbách (The Other Road) náznaky cohenovského stylu stále tušíme, album jako celek potvrzuje to, co dávno vědí návštěvníci Maestrových koncertů: v pouhých 26 letech vyrostl v hotovou osobnost, která dokáže jeden z nejzákladnějších jazzových tvarů, jakým je klavírní trio, naplnit skutečně neotřelým obsahem. Přemýšlím-li nad srovnáními, která budou nutně pokulhávat, napadá mě předčasně přervaný tvůrčí rozmach Esbjörna Svenssona. Maestrovo trio se jeho E.S.T. pochopitelně nepodobá v práci s vyjadřovacími prostředky (The Road To Ithaca je deska čistě akustická a co do forem mnohem tradičnější než cokoli, co nahráli zmínění Švédové), nicméně v odvaze odpoutat se od konvenčního jazzového jazyka a v touze propojit vklad všech tří hráčů v jeden nadžánrový koncert paralely vidím.
Shai Meastro vyrůstal v sekulární rodině a teprve jako dospívající hudebník začal objevovat své judaistické kořeny. Jeho album není skrz naskrz prodchnuto ohlasy židovské hudby, dokonce na něm ani nenajdeme osamocený záchytný bod typu izraelské hymny Hatikvy, kterou na své nejnovější nahrávce zachytil další izraelský klavírista Yaron Herman. Maestro více než s explicitními narážkami na svůj izraelský původ a judaistický světonázor pracuje s náznaky, které jeho hudbu situují kamsi na východ, do širší oblasti, jejíž součástí je nejen židovský stát, ale také Arábie, Turecko – a v neposlední řadě jihovýchod Evropy s Bulharskem. Odtud si totiž pianista přizval do závěrečné písně zpěvačku Neli Andreevu , kterou prý náhodou objevil na YouTube. Její účast možná připomene angažmá Karen Malky v nahrávkách Avishaie Cohena (je výběr bulharského lidového textu Malka Moma náhodný, nebo má k izraelské zpěvačce odkazovat?), ale především je důraznou tečkou, možná až vykřičníkem, za všemi zmíněnými náznaky orientálních nálad, zřetelnými například ve svižnější skladbě Vertigo.
Navzdory všem těmto náznakům však Maestrova hudba není world music. Jde jednoznačně o jazz, který v melodiích častěji odkazuje k evropské klasické hudbě než k Orientu. Devět instrumentálních skladeb alba představuje trio v pestré škále temp, nálad a forem spolupráce. Peruánský kontrabasista Jorge Roeder a izraelský bubeník Ziv Ravitz (který mimochodem hraje i na Alter Egu Yarona Hermana) mají na albu dostatek prostoru. Ve Zvuv, možná nejpodivnější skladbě desky, si vychutnáme až nehudební roli rytmiky s následným vpádem repetitivní figury piana, ale také bicí v takřka melodické roli. Basová linka v úvodní skladbě Gal konkuruje klavíru a například v rychlejší Invisible Thread si užijeme pěkné basové sólo. Ve skladbě Paradox postupují bicí proti souhře piana a kontrabasu a při jejich sledování málem přeslechneme nenápadné klavírní riffy. Mimochodem právě to je pro Maestrovu hru příznačné: dělá vše pro to, aby posluchač na prvním místě vnímal trio jako celek, a tak – možná záměrně, možná mimoděk – cudně zakrývá mnoho ze svého interpretačního ega. Posluchač-analytik si musí sám z plného triového zvuku ve Vertigu vyabstrahovat pianistovu energickou hru. Musí objevit melodii mezi tóny zdánlivě nezávazného preludování pravé ruky v živé nahrávce Let Sound Be Sound. Když se však soustředíme, můžeme mít například v úvodní kompozici Gal pocit, že neposloucháme „pouhé“ trio, ale kvarteto. Že totiž Shai Maestro vedle své role pianisty současně supluje neexistujícího saxofonistu. Takovou sílu jeho hra má.
Body: 5 z 6
