Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK (Dvořák: Symfonie č. 8 a 9, V přírodě), Česká filharmonie (ostatní), řídí sir Charles Mackerras. Produkce: Matouš Vlčinský. Text: A, N, F, Č. Nahráno studiově i live v letech 1999 – 2008, Praha (Rudolfinum, Obecní dům). Vydáno: 2010. DDD. TT: 71:04, 66:25, 78:31, 68:16, 79:46, 76:19. 6 CD Supraphon SU 4041-2.
Loňský odchod sira Charlese Mackerrase znamenal pro českou koncertní scénu, ale především pro vydavatelství zvukových nosičů událost, jejíž dopad si uvědomujeme i s odstupem času, a to stále citelněji. Sir Charles Mackerras byl dirigentem velmi vítaným u orchestrů nejzvučnějších jmen. Jeho loňské, bohužel nedožité pětaosmdesátiny, připomněli zvláštním programem i Berlínští filharmonikové. Původně jej měl dirigovat sám oslavenec. Zastoupil jej náš Tomáš Netopil. Velké kompilační album z Mackerrasových nahrávek připravila Decca už k jeho osmdesátinám. Výrazně tam je zastoupena česká hudba. Patří ke cti Supraphonu, že tentokráte – jistě i v souvislosti s Mackerrasovým úmrtím – pohotově zareagoval, a to dokonce hned dvěma alby. První je věnováno Smetanovi a Dvořákovi, druhé Janáčkovi a Martinů.
I přes svou pověstnou všestrannost inklinoval sir Charles Mackerras k české tvorbě velmi výrazně už od mládí. O jeho soukromých studijních setkáních s Václavem Talichem po druhé světové válce se ví všeobecně. Janáčkem se zabýval natolik, že na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let pořídil pro Deccu – po zevrubném studiu Janáčkových rukopisů v Brně – kompletní nahrávky jeho pěti oper. Postupně se začal objevovat na našich koncertních pódiích. V českých nahrávacích studiích se však objevil poměrně pozdě – až v roce 1981 (v Brně pořídil pro Supraphon první kompletní nahrávku opery Bohuslava Martinů Řecké pašije). Teprve potom přišel na řadu Janáček a po dalších dvaceti letech Smetana a Dvořák. K hotové invazi nových snímků – studiových i live – došlo prakticky až v posledním desetiletí, a to do té míry, že v roce 2010 mohla vyjít ona zmíněná alba. Žijeme v době reedic starších, avšak nezapomenutelných snímků s právem na život i v budoucnu. Tyto dvě mackerrasovské kompilace se k nim zařadí jistě velmi důstojně.
Smetana je v prvním albu zastoupen pouze jedním titulem, ovšem významu základního! Mou vlast jsme s Mackerrasem slyšeli na Pražském jaru celkem dvakrát, zde je k dispozici záznam z roku 1999. V souvislosti s loňskou novou živou nahrávkou Jakuba Hrůši se média velmi mýlila v tvrzení, že se jedná o jedinou nahrávku od slavného návratu Rafaela Kubelíka v roce 1990. Tedy Mackerrasova, nikoliv Kubelíkova byla doposud nejčerstvějším a nejaktuálnějším snímkem! Oproti obrovskému nasazení z roku 1990 je zde Česká filharmonie výrazově umírněnější, nicméně její umělecká výpověď nic neztrácí ze svého festivalového lesku. Zvláště malebně vycházejí lyrická místa. V celkovém pojetí se sir Charles nikterak neliší a ani nechce lišit od svých českých kolegů.
V podobném smyslu lze hovořit i o jeho Dvořákovi, i když nelze přeslechnout přece jenom jeden rys mimořádný (ten ostatně platí i o Smetanovi). Při poslechu se mě nejednou zmocňuje podobný pocit jako při nástupu Václava Neumanna do čela České filharmonie v roce 1968. Ač jsme si jeho předchůdce Karla Ančerla vážili díky smyslu pro technickou preciznost a moderní orchestrální zvuk, cítili jsme v Neumannově koncepci jakýsi návrat k odkazu Václava Talicha. Určitá ančerlovská věcnost vyplývající z novodobého asentimentálního cítění byla vystřídána hudbou hluboce cítěnou, mnohem emotivnější, a to jak v lyrických, tak i v typicky vitálních, svou bouřlivostí až strhujících pasážích. I to lze vyposlouchat z novodobých Mackerrasových nahrávek. Vedle tří Dvořákových vrcholných symfonií (Šesté, Osmé a Deváté) máme máme možnost slyšet jeho Scherzo capricioso a Symfonické básně podle Erbena , ale především kompletní Slovanské tance a jejich lyrický protějšek – Legendy . V případě Dvořáka v tomto albu a Janáčka v albu následujícím jde navíc o celý, byť ne úplný katalog, jaký v minulosti realizovali zvláště Talich, Šejna, Ančerl, Neumann, do jisté míry Pešek a Válek. Je čas od času velmi potřebný, neboť reprezentuje globálnější generační vztah k autorovi, který se sice těší stále intenzivnímu a všeobecnému zájmu, nicméně nemusí být v různých dobách chápán zcela stejně! Perfektně vybavený booklet obsahuje rovněž zajímavý text (Petr Veber), který se zaměřuje výhradně na hlavního protagonistu alba, zatímco informace o jednotlivých skladbách, jež lze vyčíst ve všech základních encyklopediích, záměrně a správně ponechává stranou.
Body: 5 z 6
