Letní slavnosti staré hudby systematicky sledují několik cílů – seznamují publikum s iberoamerickou a francouzskou kulturou, prezentují ne zcela obvyklé nástroje a tvorbu, která běžně nefiguruje v programech našich koncertních síní (středověk, renesance), a konečně vlastní objevy spoluzakladatele festivalu, souboru Collegium Marianum. Festival by bylo možné stručně charakterizovat jako svého druhu výzkumný projekt, který permanentně přináší pozoruhodné výsledky (Letní slavnosti se střídají s podzimním a jarním cyklem Barokních podvečerů).
Zahajovací koncert 15. Letních slavností staré hudby byl 14. 7. situován do trojského zámku; večer nesl název Pantaleon. V 17. a zčásti i v 18. století byl pantaleon v Evropě stejně „en vogue“, jako ve středověku jeho předchůdce psalterium a v dnešní době cymbál; svému staviteli, houslistovi a skladateli Pantaleonu Hebenstreitovi (1668–1750) získal značný věhlas. Hebenstreitovy skladby na koncertě nezazněly; program byl sestaven z kompozic jeho současníků, ve kterých pantaleon figuroval jako alternativní nástroj. Skladby Antonia Caldary, Johanna Philippa Kriegera, Johanna Jacoba Frobergera, Georga Philippa Telemanna, Roberta de Visée, Francesca Corbetty, Michela Corretta a Marina Maraise v Troji provedl soubor Echo de Danube, který vznikl ve střední Evropě, typově však odpovídá iberoamerickému harfovému nebo kytarovému consortu, sestavenému převážně z hráčů na nejrůznější drnkací nástroje. Echo de Danube hraje v obsazení pantaleon – Elisabeth Seitz, housle – Martin Jopp, teorba a barokní kytara – Thomas Boysen, trojřadá harfa – Masako Art a viola da gamba (umělecký vedoucí souboru) – Christian Zincke. Barokní salonní hudba = perfektní start festivalu, přesně zapadající do atmosféry římské vily, kterou si koncem 17. století nechal za Prahou postavit Václav Vojtěch Šternberk.
Kostel Panny Marie Sněžné má vynikající akustiku – speciálně vhodný je pro chrámovou hudbu. Právě toho využila Jana Semerádová, když sem v roli dramaturgyně Letních slavností staré hudby pozvala 16. 7. skandinávský soubor Trio Mediaeval (Anna Maria Friman, Linn Andrea Fuglseth, Berit Opheim). V programu s názvem Nocturne se jednohlasé zpěvy (lekce, responzoria, žalmy, části mešního ordinaria a modlitby) střídaly s polyfonními skladbami z florentského Codexu Pluteo a Kodexu Speciálník, a kompozicemi dvou současných autorů – v Norsku žijícího Andrew Smithe (anglického autora, specializujícího se na sborovou tvorbu, z jehož díla vybralo Trio Mediaeval skladby Joseph fili David, Ave Regina coelorum a Ave Maris Stella) a amerického hudebníka, skladatele a muzikologa Williama Brookse, jehož Vale, vale koncert uzavřelo. Středověké, renesanční a soudobé skladby se v programu perfektně doplňovaly; členky Tria Mediaeval je zpívaly technicky bravurně, avšak bez jakékoliv snahy o vnějškový efekt, přirozeně a s typicky severskou vřelostí; tento večer patřil k festivalovým vrcholům.
Dva koncerty (Barocco y flamenco, Rudolfova galerie Pražského hradu, 22. 7., a Tururu farara, zámek Troja, 28. 7.) byly čistě iberoamerické. Soubory Accademia del piacere (Španělsko) a Sete lágrimas (Portugalsko) mají jeden společný rys – jejich práce je založena na volné improvizaci, historické (glosas) i moderní, na repertoáru renesančním, barokním i soudobém, uměleckém i lidovém. Accademia del piacere prezentuje možnosti využití prvků flamenca. Soubor pozůstává ze dvou hráčů na violy da gamba (Fahmi Alqhai – umělecký vedoucí souboru, Rami Alqhai), hráče na vihuelu a barokní kytaru (Enrike Solinis) a perkusionisty Augustina Diassery. Na programu byli Heinrich Isaac, Luys de Narváez, Gaspar Sanz, Josquin des Prez a anonymní tvorba (tance, sefardské a jiné písně, folias), všechno v stylově charakteristických variačních zpracováních (volných, nicméně řídících se zároveň pravidly, zachycenými v dobových učebnicích a teoretických traktátech). Jejich hlavním autorem byl Fahmi Alqhai, jenž nasbíral bohaté zkušenosti s improvizací jak ze spolupráce s Jordi Savallem, tak jako jazzový hudebník. Stejný systém varírování motivů využívají i Sete lágrimas – dva zpěváci (umělečtí vedoucí souboru Filipe Faria a Sérgio Peixoto), hráč na vihuelu, barokní kytaru a teorbu (Tiago Matias), kontrabasista (Mário Franco) a perkusionista (Rui Silva). Ještě o poznání volněji než Accademia del piacere pracují s prvky glosas i jazzu, s hudbou světskou i duchovní (Senhora del mundo, Tururu farara – taneční píseň na počest Panny Marie: repertoár u nás zcela neznámý, avšak i dnes žijící ve španělském folkloru), uměleckou i lidovou, anonymní i autorskou (portugalský raně barokní skladatel Gaspar Fernandez, který působil v Guatemale a Mexiku a komponoval na aztécké texty, a jeho současníci – Španěl Juan de Anchieta a Portugalec Manuel Machado, vlastní skladby Filipe Farii a Sérgia Peixota). To, co na těchto dvou koncertech zaznělo, možná nebylo vždycky stoprocentně historické – v každém případě ale šlo o neobyčejně pozoruhodné příklady rozvíjení tradic směrem k současnosti a oživování minulosti způsobem ne zcela „autentickým“, v každém případě však legitimním.
Zbývající programy festivalu byly orientovány „tradičněji“. Zajímavými příspěvky k Roku české hudby byly večery věnované Janu Ladislavu Dusíkovi (Břevnovský klášter, 24. 7.) a Ignazi Franzi von Biber (Kostel sv. Šimona a Judy, 30. 7.). Na programu dusíkovského koncertu (Milostný struny hlas) byla Dusíkova Dua concertant B dur, C 234 a F dur, C 243, pro kladívkový klavír a harfu, která představili harfistka Masumi Nagasawa (Nadermanova pedálová harfa z doby kolem roku 1815) a místy možná až příliš razantní anglický hráč na klávesové nástroje Richard Egarr (kopie hammerklavieru Walter); poslech tu ovšem mohla zkreslit i ne všude zvukově vyrovnaná akustika sálu. Zbytek programu byl vyhrazen Dusíkově a Haydnově vokální tvorbě, kterou přednesla Holanďanka Bauwien van der Meer. Z Haydnova díla si vybrala kantátu Arianna a Naxos, Hob. XXVIb:2 (1789) a tři z jeho Original Canzonettas, Hob. XXVIa:29, 32 a 35 – Pleasing Pain, The Wanderer a Piercing Eyes (1794–1795). Dusík byl zastoupen třemi u nás málo známými Canzonettami – Sehnsucht der Liebe, C 200, Hoffnung, C 202 a Das Warum, C 203. Biberovský koncert se pod titulem Od krčmy k oltáři nesl ve znamení dvanácti Sonatae tam aris quam aulis servientes, C 114–125, v interpretaci polského komorního souboru [oh!] Orkiestra Historyczna, jehož uměleckou vedoucí je výtečná barokní houslistka Martyna Pastuszka. Dalšími členy ansámblu jsou houslista Adam Pastuszka, violista Dymitr Olszewski, gambisté Justyna Krusz a Krysztof Firlus, violoncellista Bartosz Kokosza, cembalistka a varhanice Anna Firlus a clarinisté Marian Magiera a Pawel Gajewski (oba vyzbrojení moderními kopiemi, které mají na korpusu hmatové otvory, jež umožňují snadnější hru, než jakou nabízejí historické trompety; tato úprava je dnes zcela běžná). Výborně provedený program zaslouženě vyvolal nadšenou odezvu publika – stejně jako závěrečný „francouzský“ koncert (Španělský sál, 6. 8.). Pod názvem Grácie a majestát tu spojily síly soubor Collegium Marianum (ve velkém obsazení, pod vedením Jany Semerádové) a dva francouzští pěvci – sopranistka Isabelle Druet a basista Alain Buet. V první části večera byly na programu skladby Johanna Caspara Ferdinanda Fischera (Suita č. 1 z Le Journal du Printemps), Zelenkova árie Exurge Providentia ze Sub olea pacis, árie Valérie (Pensa che fosti) a Publia Valéria (Padre son) z Fuxovy opery Costanza e Fortezza a balet haruspiků z téhož díla. Druhá polovina koncertu byla kompletně věnována letošnímu jubilantovi Jeanu Philippovi Rameauovi – áriím a instrumentálním číslům z jeho „opéra-ballets“ a „tragédies en musique“ Les Indes galantes, Les fêtes d’Hébé, Hipolyte et Aricie, Dardanus, Le temple de la gloire, Les Boréades a Castor et Pollux. Rameau je na našich scénách a pódiích vzácným hostem; spojení českého souboru s rozsáhlými zkušenostmi z provozování francouzské hudby s francouzskými sólisty se ukázala jako velmi šťastná volba. Alain Buet je v projevu zdrženlivější, než Isabelle Druet – u obou se však jedná o různé varianty jednoho a téhož: typicky francouzské elegance jednání, která ve střední Evropě není samozřejmou součástí každodenního života. Závěrečný koncert festivalu byl po všech stránkách pozoruhodný. Je zajímavé a poučné si zpětně uvědomit, s jak velkými potížemi se u nás prosazovala historicky poučená interpretace starší hudby těsně po sametové revoluci – a kam po téměř pětadvaceti letech její provozování u nás dospělo. V současné době patří v uměleckých disciplinách k našim nejvýznamnějším vývozním artiklům, k nimž patří i Letní slavnosti staré hudby.
