Při obrovském rozsahu varhanní literatury všeobecně, se autorka řídila rozumným omezením tématu a snahou o vyvážené proporce knihy. V úvodu se Slimáčková věnuje nejstarším památkám varhanní literatury do začátku baroka. V dalších kapitolách mapuje varhanní skladby vybraných národů (Itálie, Španělsko, Velká Británie, Nizozemí, Belgie, Francie, Německo severní a jižní, Rakousko a české země). Toto dobrovolné omezení jistě prospělo sevřenosti textu, i když je možné namítnout, že byli trochu opomenuti naši bezprostřední sousedé Slovensko a Polsko i trochu vzdálenější Maďarsko. Těžiště Slimáčkové práce je však ve velmi zdařilém a podrobném uchopení varhanní literatury českých zemí, kde si můžeme s úžasem uvědomit, kolik hodnotných varhanních skladeb vzniklo v posledních padesáti letech i za třicet let, které nás dělí od vydání Šlechtových Dějin a jsou nově zaznamenány. Není to ovšem jen suchý výčet skladeb, ale zároveň jejich hodnocení, stručné a výstižné. Předností Jany Slimáčkové jsou její pedagogické zkušenosti z vyučování na JAMU. Celý text je psán s ohledem na studenty, jejich přednosti i slabiny, aniž by slevila z náročnosti práce. Největší zjevy varhanní literatury jsou pojednány poměrně stručně a výběrově s vystižením jejich nejdůležitějších skladeb (Johann Sebastian Bach, César Franck, Franz Liszt, Max Reger, Olivier Messiaen), z našich autorů především Petr Eben, Jiří Teml a Zdeněk Pololáník. Velice zdařilé a důkladné je především zpracování děl skladatelů českých zemí od baroka až do současnosti s přihlédnutím k oběma významným Varhanickým školám v Praze a později v Brně, které znamenaly rozhodné impulzy pro vzdělání varhaníků, pro jejich další činnost a které významně pozvedly úroveň hudebního umění v 19. století v českých zemích. Jména absolventů pražské Varhanické školy Antonín Dvořák, Leoš Janáček, Josef Bohuslav Foerster, Eduard Nápravník, František Musil, Josef Klička mluví za všechno, právě tak v Brně Varhanická škola založená Janáčkem, vychovala řadu jeho žáků, měla rozhodující vliv na rozvoj hudebníků na Moravě. Z ní byla vytvořena po konci první světové války brněnská konzervatoř. Výčet skladatelů píšících pro varhany je pečlivý, nikdo významnější nechybí. Půvabným vylepšením textu jsou ilustrační ukázky varhanních tabulatur, starých tisků, rukopisů skladatelů, jejich portrétů i rytiny historických varhanních prospektů.
Přehled skladatelů varhanní hudby Jany Michálkové Slimáčkové vyplnil vhodně určité prozatím prázdné místo ve sledování vývoje skladeb pro královský nástroj především v českých zemích po určité stagnaci a menším zájmu komponistů v 19.století. Minulé století a zvlášť období po roce 1945 zaznamenalo u nás nový rozkvět varhanní literatury. Současní skladatelé píší nové skladby a varhaníci hrají současné autory. Jen pořadatelé by mohli být odvážnější a iniciativnější při jejich uvádění do koncertního provozu.
