Dramaturgie koncertu pro Maestra Claudia Abbada v rámci festivalu Wien Modern byla v letošním roce sestavena výhradně z děl Sofie Gubaiduliny, pro mě osobně největší skladatelky století. O rok dříve uspořádal vídeňský Konzerthaus pod názvem Portrét Sofie Gubajduliny třídenní přehlídku z jejího díla za osobní účasti skladatelky. Doufám, že posluchači nejen ve Vídni, ale i v Čechách budou mít příležitost seznámit se s uměním této mimořádné skladatelky častěji.
Díky nasazení všech zúčastněných organizátorů se koncert navzdory Covid opatřením a s nimi spojeným zákazem kulturních akcí uskutečnil téměř tak, jak byl naplánován – tedy v pátek 6. listopadu v prostorách Zlatého sálu Vídeňského hudebního spolku prostřednictvím živého vysílání. Klobouk dolů před všemi hudebníky hrajícími v prázdném sále, bez publika, bez potlesku, v přítomnosti kamer a mikrofonů tedy v pro výkonné umělce nepřirozeném a zcela nepodnětném prostředí. To společně s nejistotou, jak to bude s jejich činností dál, jestli vůbec orchestry, které a v jaké formě za dané situace přežijí, se nikterak nepromítlo do mimořádného, soustředěného výkonu Rozhlasového orchestru ORF, sólisty Antoina Tamestita a dirigentky Oksany Lyniv.
Večer zahájil Koncert pro violu a orchestr (1996) v nastudování Antoina Tamestita. Již úvodní sólo violy vycházející z tónů D-Es odkazujících na Dmitrije Šostakoviče naznačuje volnost a svobodu interpreta v průběhu celé skladby. Formálně i obsahově se spíše jedná o dialog jednotlivce a společenství, než o klasickou koncertní formu – sólista virtuos a doprovodný part. Tam, kde hraje orchestr, se sólista decentně stáhne, aby v plné síle v sólových úsecích zazněla ojedinělá altová barva nástroje v celé šíří svého rejstříkového rozsahu. Právě velká interpretační svoboda v tomto díle věnovaném Juriji Bašmetovi je úskalím pro každého hráče. Bez náležité znalosti a ponoru do díla Sofie Gubajduliny lze stěží tuto skladbu autenticky interpretovat. Antoine Tamestit dostál náročnosti díla, které přednesl soustředěně a bezchybně.
Nic na tomto světě není náhoda. Stejně jako provedení (mj. pátý pokus) skladby Der Zorn Gottes (Hněv Boží, 2020) v až apokalypticky působícím prázdném koncertním sále. Pohled do publika v rouškách by patrně nebyl o nic méně děsivý. Skladba je závěrem kompozice věnované Ludwigu van Beethovenovi inspirovaná příznačným Beethovenovým mottem „Muss es so sein?“. Na Prologu skladatelka ještě pracuje a Beethovenovi taktéž příznačně odpovídá „Es muss nicht so sein!“ (výrok, nad kterým bychom se měli zamyslet). Tento zbrusu nový kus téměř devadesátileté autorky potvrzuje sílu ducha, který bez ohledu na věk a chřadnoucí tělo umožňuje vznik dalších děl, které nikterak neztrácí na síle, či účinku, naopak se neustále vyvíjí ve svých výrazových prostředcích a hledají nové. Jako každý skutečný umělec cítí potřebu reflektovat současnost. Troufám si tvrdit, že v případě tvorby paní Gubajduliny se jedná o jakýsi celoživotní vzdor nebo protest člověčenství vůči duchovnímu úpadku, nesvobodě, totalitě, zlu, zneužití moci. Je s podivem, s jakou silou, intenzitou a obsahovou plností to tato relativně fyzicky křehká žena po desetiletí svého tvůrčího života dokáže, popíraje tak nepodložené teze mnoha kolegů o kvalitách a síle ženské tvorby.
Třetí plánovaná skladba Stimmen…Verstummen… (1986) v pátek večer nezazněla, jelikož nebylo možné zajistit potřebný odstup účinkujících.
Dirigentka Oksana Lyniv obě skladby velmi pečlivě a přesně nastudovala, kultivovanými gesty vedla orchestr k vynikajícímu, procítěnému, obsahově plnému výkonu. Drobná, skromně působící žena orchestr inspirovala a interpretovala nelehkou hudbu Sofie Gubajduliny pečlivě a s úctou k dílu.
Hudba Sofie Gubajduliny je jiná. Už dávno překročila běžné hranice. Usilovná práce, pokora, instrumentační mistrovství organicky propojené s vazbami k ortodoxní církvi a tatarskému původu, dávají tvorbě této mimořádné autorky hloubku, jakou lze při vší úctě zřídkakdy slyšet právě v dílech mnoha soudobých autorů, často do sebe zahleděných, a proto v duchovním obzoru ohraničených. Sofie Gubajdulina nehledá vlastní řeč. Kompoziční práce je pro ni mystický zážitek, sakrální akt, spojení s Věčností, s Universem. Jurij Bašmet v souvislosti s Koncertem pro violu a orchestr zmínil: „Hudba Sofie Gubajduliny probouzí nové myšlenkové proudy, které se nás hluboce dotýkají“.
Jak v posledních měsících vidíme, nic na světě není samozřejmost. O to víc bychom si měli vážit všech umělců, kteří nás svou každodenní dřinou vytrhují z pozemských starostí a prostřednictvím svého umění otvírají dimenze duchovního světa. Svou účast bychom jim měli ukázat nejen podporou jejich momentálně omezených online aktivit, ale především podporou hmotnou, finanční a společenskou. Protože právě umělci „na volné noze“ pociťují krizi a zákaz činnosti nejvíc, přestože právě umění a kreativita ve všech formách dávají naději, sílu a přesah.
„Hudba zachraňuje. Sama ji cítím a spolu s přáteli hudebníky patříme k těm nejšťastnějším lidem, jakkoliv jsme všichni prožili mnoho krizí, těžkostí, zklamání a jiných negativních záležitostí. Ale to není nic neobvyklého, či významného. Tím, že se zabýváme hudbou, nám všem dává řekla bych skutečně hluboký prožitek štěstí v nejhlubší rovině existence.“ (Sofie Gubajdulina)
