Sonny Rollins – tenor saxofon, Clifton Anderson – trombon, Bobby Broom – kytara, Bob Cranshaw – basa, Steve Jordan – bicí, Kimati Dinizulu – perkuse, Joe Corsello – bicí. Nahráno: 2005, 2006, Studio Avatar, New York. Vydáno: 2006. TT: 54:32. Doxy Records/EmArcy (distribuce Universal Music).
„Saxofonový kolos“ Sonny Rollins je ročník 1930, ale navzdory tomu není Sonny, Please, jeho řadové album, žádná konzerva, i když je pravda, že nahrávky vznikaly v prosinci 2005 a v lednu 2006. I tak podal veterán úctyhodný výkon a s mladickým šarmem se vyrovnal s kládami, které moderní doba hází pod nohy veteránů.
Album začíná freestylovou jízdou jako ze 60. let, ale Rollins pak svoji kapelu, ve které hrají i o generace mladší muzikanti, vyprovodí do klubového mainstreamu. Pochopitelně, že není už tím novátorem, kterým býval, ale to snad od něj ani nikdo nechce.
Ze svého tenoru rozhodně nevypouští „penzisticky“ teplý vzduch. Tón má řezavý jako za starých časů, i když fráze už možná hraje opatrněji. V každém případě je to originální Sonny Rollins, a ne nějaká vybledlá vzpomínka. K velice dobrým výsledkům samozřejmě pomáhá mistrovi i jeho kapela, z níž je pro našince nejznámější bubeník Steve Jordan. Člověk začne mít pocit, že je těch Steveů Jordanů více, ale prý není, to ten jeden toho stíhá tolik. Velice hezky hraje kytarista Bobby Broom (ročník 1961) s úplně klasickým kytarovým přístupem v duchu tradice Wese Montgomeryho a spol. S Rollinsem hraje od roku 1982. Když Rollins zhutní prostor, Broom ho svými licky a sóly zase pěkně provzdušní. Trombonista Clinton Anderson je Rollinsův vlastní synovec, ale do kapely ho slyšitelně nevzal z rodinkářství. Do výčtu hudebníků ještě patří kontrabasista a baskytarista Bob Cranshaw, který spolupracuje s Rollinsem už pětačtyřicet let a hrál s téměř kompletní dvoranou slávy. Posledním členem bandu je perkusionista Kimati Dinizulu.
Album obsahuje napůl Rollinsovy věci a napůl převzaté skladby, včetně italské lidové Serenády . Tohle je jazz, jaký chce člověk slyšet, když sestoupí do útulného klubu, objedná si drinky, ale nechce se hekticky věnovat společnosti a nočnímu životu, má v úmyslu jenom tak sedět a poslouchat. Tudíž nechce jenom kvalitní a stylovou kulisu k rozhovoru, ale i vzrušení z tvorby v reálném čase, jaké může nabídnout jenom jazz. Je nad slunce jasnější, že Rollins má v diskografii mnohem, mnohem důležitější alba, ale Sonny, Please je dílo, u kterého si nemusíme při hodnocení neustále uvědomovat věk kapelníka.
Body: 4 z 6
