Podzimní sezona sotva začala a hudební život – tedy náš život – zasáhla další omezení. Jeden z posledních koncertů před novým totálním zákazem se uskutečnil v pondělí v pražském kostele sv. Šimona a Judy. I v této perspektivě lze říci, že kdo tehdy váhal, jestli zůstat doma nebo se vyzbrojit kvalitní rouškou, spíše prodělal.
Živý koncert Collegia Mariana je vždy krásným zážitkem a pro vstřícného posluchače se obvykle nabízí pouze otázka, jestli bude odcházet spokojen, pohlazen na duši anebo přímo elektrizován a nadšen. Volba programu, přeloženého z jarního cyklu Barokních podvečerů, vybízela spíše k introspekci. V centru dramaturgie bylo Stabat Mater Alessandra Scarlattiho, tedy skladba sice milovníkům baroka známá, ale v našich zeměpisných šířkách neuváděná. Dílo, jež bylo vzorem pro proslulejší kompozici G. B. Pergolesiho, tento večer přednesly téměř v úplnosti Hana Blažíková a Markéta Cukrová. Obě zpěvačky, témbrově i dynamicky skvěle sladěné, se svými party dokonale souzněly a jednotlivé části, krátké ale nelehké, tlumočily s patřičnou naléhavostí a neokázalou virtuozitou. Pouze v případě altové árie Juxta crucem, jež obsahuje neustálou hru s akcenty, nezapadala obě pásma (zpěv x orchestr hrající přiznávky) do sebe tak hladce, jak by měla.
Úvodní číslo večera tvořil půvabný Koncert e moll od P.-G. Buffardina pro flétnu a smyčce. Jana Semerádová neopomenula pointovat jedinou frázi a rozeznít svůj křehký nástroj mnoha barvami, jak ostatně francouzská hudba vyžaduje. Vlastní Scarlattiho sekvence byla vhodně rámována Vivaldiho sonátou Al Santo Sepolcro (RV 130) a Koncertem d moll (RV 129, „madrigalesco“). Úvodní takty sonáty poněkud potvrdily obtížnost jinak velice efektních vrstvených akordů a průzračných unisono nástupů, zvláště když intonace není pouze na sólistech, ale na komorním ansámblu. Primárius souboru, Lenka Torgensen, však vedla své kolegy bezpečně, takže celkový dojem, zejména po druhé imitační větě, byl značný. Celý večer zcela přirozeně vyvrcholil virtuózně předneseným kontrapunktickým Amen Scarlattiho Stabat, které bylo – pro ovace vděčného publikace – opakováno. Doufejme, že tehdy vyslovené přání Jany Semerádové, totiž „staniž se, aby hudba zněla“, co nejdříve dozná již ničím neomezovaného naplnění.
