(Dallapiccola, Don Freund, Lutosławski, Schnittke, Stravinsky, Van Rossum)
Daniel Rubenstein – housle, Muhiddin Dürrüoglu-Demiriz – klavír. Produkce: Talent Records. Text: A, F, H. Nahráno: 1. – 4. srpna 2002, Théatre Saint-Michel, Brusel. Vydáno: 2006. TT: 75:53. DDD. 1 CD Talent Records DOM 2910 125.
Hudba 20. století přinesla mimo jiné i historizující styly: neoklasicismus a neobaroko. Začal s tím Igor Stravinskij v roce 1920, svým Pulcinellou na Pergolesiho hudbu. Také první skladba tohoto CD je z jeho pera. Je to Italská suita pro housle a klavír v podání belgického houslisty Daniela Rubensteina a tureckého klavíristy Muhiddina Dürrüoglu-Demirize . Oba se rozhodli natočit komorní díla skladatelů 20. století, která se ohlíží za hudbou baroka. Jejich CD vydané roku 2006 se jmenuje jednoduše Suites and Partitas of Modern Times .
Možná se ptáte, čím se tato „nová“ hudba vlastně liší od té staré? Stravinského lehká diverze spočívá především v pašování cizorodých prvků do jazyka barokní hudby. Tyto drobné výchylky a žertíky samozřejmě předpokládají důkladnou znalost staré hudby. Podobně k hudbě starých mistrů přistupuje i Alfred Schnittke. Na přelomu 60. a 70. let přišel s konceptem polystylové hudby, která může být směsicí různých historických epoch. Praktickou ukázkou je jeho Suita ve starém slohu . Schnittke si tu pohrává i s formami a názvy vět, které bychom ve staré hudbě vedle sebe asi běžně nenašli: Pastorale, Ballet, Menuet, Fuga a Pantomima.
Giuseppe Tartini byl mladším současníkem Händela a Bacha. Dnes jeho rodiště připadá Slovinsku, takže by vlastně mohl být největším slovinským houslistou. Když jako mladík slyšel houslového virtuosa Veraciniho, zahanbeně se prý stáhl do ústraní, kde několik let zlepšoval svoji techniku. I dnes jeho skladby, jako je Ďáblův trylek, patří mezi velké výzvy pro každého houslistu. Skladatel 20. století Luigi Dallapiccola mu složil hold cyklem svých Tartinian .
Daniel Rubenstein své všestranné schopnosti ukazuje jak ve skladbách silně historizujících, tak velmi avantgardních, jako je Partita Witolda Lutosławského. S barokem ji ovšem spojuje jen název.
Důkazem o tom, že Bachův hlas v proměnách staletí neslábne, je Sonapartita, noch nach Bach žijícího skladatele Dona Freunda z roku 2001. Název je malým hudebním vtipem. Znalci Bachova cyklu skladeb pro sólové housle totiž vědí, že sonáty se v něm střídají s partitami jako netaneční a taneční formy. Proto je jejich spojení do jednoho názvu jakousi ironickou zkratkou. Třetí věta Presto je úpravou Bachova Presta z 1. sólové sonáty g moll, v tomto případě s brilantním klavírním doprovodem.
Jak asi jde dohromady street-art s italskými houslemi Daniela Rubensteina, které pamatují Tartiniho, se můžete přesvědčit v Graffiti opus 16 Frédérica van Rossuma z roku 1968. Jeho střední část prý obsahuje utajenou sarabandu. Je-li tomu tak, je utajena opravdu důkladně.
Housloví virtuosové vždy měli a dodnes mají sportovního ducha. Jakmile v důležitých soutěžích prokáží svoje schopnosti, musí se udržet na vlně zájmu o svou osobu i hru v tvrdé konkurenci. Daniel Rubenstein se za výběrem kompozic na své CD rozhodně neschovává. Všechny technické nástrahy zdolává s odhodláním a jistotou. Jen příliš suchá akustika nahrávek je jinak velmi dobrému projektu na škodu.
Body: 5 z 6
