Začátkem června 2016 zazněla ve Vídni – vůbec poprvé ve více než stoletých dějinách Koncertního domu – kantáta Antonína Dvořáka na slova Karla Jaromíra Erbena Svatební košile op. 69, B 135 (1884). Slyšet ji na českých koncertních pódiích je vždy svátkem, v zahraničí pak zcela mimořádnou událostí, kterou si ve dvou vyprodaných koncertech nenechalo ujít ani vídeňské publikum, ani dramaturgové veřejnoprávní rozhlasové stanice ORF 1, která v koprodukci s rakouskou nahrávací firmou Capriccio vydala ani ne po roce živý záznam, vzešlý ze sestřihu dvou vídeňských koncertů. Autor hudebního nastudování a šéfdirigent Rozhlasového symfonického orchestru ORF Vídeň Cornelius Meister si k nastudování vedle poloprofesionální Vídeňské pěvecké akademie přizval excelentní, i když repertoárově poněkud disparátní trojici sólistů, Simonu Šaturovou (Dívka), Pavola Breslika (Umrlec) a Adama Plachetku (Vypravěč), jejichž angažmá rázem snímek povýšilo mezi referenční nahrávky tohoto díla, kterých sice není mnoho (G. Albrecht 1991, P. Tiboris 1993, J. Bělohlávek 1995, Z. Mácal 2001, V. Válek 2001), ale stále jim vévodí nejstarší nastudování Jaroslava Krombholce (Supraphon 1961). Garantem vysoce kvalitního nastudování se stal C. Meister, letos sedmatřicetiletý německý dirigent, který se Dvořákově symfonické a orchestrální tvorbě věnuje ve Vídni s obdivuhodnou systematičností, když mám na mysli alespoň jeho nedávná nastudování Dvořákových symfonických básní podle Erbenových balad. Cyklus Dvořákových programních skladeb na erbenovské náměty završil Meister monumentálně – Dvořákovým kongeniálním zhudebněním Erbenových Svatebních košil. Ačkoliv Dvořák otupil hroty Erbenova baladického hororu o zapovězené hře se zásvětím a lásce přes břehy onoho světa nejednou měkkou harmonií, v introdukci, orchestrálních mezihrách, scénách Umrlcova putování s Dívkou a Dívčině scéně na hřbitově vytvořil řadu (nejen zvukomalebných) míst a harmonických pasáží, z nichž mrazí i přes hrůzy hudby 20. století. Dirigující vypravěč Meister orchestr a sbor tempově hnal temným erbenovským příběhem kupředu, dokázal ovšem v pravou chvíli zastavit hudební tok a spočinout s posluchačem nad některou ze zpěvních scén. Dvořákovu dílu Meister posloužil pregnantní rytmizací, ostrými akcenty v žestích, vyhrocenými tempy a desítkami drobných detailů, ať už mám na mysli prudká violoncellová decrescenda, nebo vyzvedávání sól v dechových nástrojích – basklarinetu, trubkách či obligátním lesním rohu ve vstupní Dívčině modlitbě. Meisterem se nechala strhnout i Vídeňská pěvecká akademie, která překvapila velmi dobrou deklamací českého textu a zvládnutím několika rytmicky nebezpečných sborových pasáží Dvořákovy partitury. Věrností Dvořákovu originálu sice Akademie odhalila ona choulostivá místa, rozcházející se se současnými deklamačními pravidly českého jazyka, zjevně však zpívanému textu důkladně porozuměla, aby posluchače strhla ve scénách nočního putování i sborových scénách, rámujících Dvořákův a Erbenův příběh. Trojice sólistů byla zvolena tak, aby reprezentovala to nejlepší z česko-slovenského vokálního umění současnosti, známého vídeňskému publiku. A. Plachetka, občas se manýristicky vracející k nejnižší dynamice, sice nedisponuje profundním témbrem nedostižného Ladislava Mráze Krombholcovy nahrávky, subjektivním přístupem k partu, důkladnou artikulací a schopností udýchat v Meisterových bryskních tempech Vypravěčův part ovšem vytvořil svou zatím nejvzornější dvořákovskou kreaci, pro mě osobně přesvědčivější než jeho dvořákovské písňové projekty (Radioservis 2014 CR 0729-2, 0724-2). Volba S. Šaturové byla pro mě zprvu překvapivá – dvořákovských rolí dosud mnoho nevytvořila – a na koncertu dynamicky zaostávala za oběma mužskými sólisty, zvuková režie jí však výrazně dopomohla k přesvědčivé kreaci, která je alternativou obvykle obsazovaných mladodramatických sopránů. Šaturové letité zkušenosti se starou hudbou přinesly své plody hlavně v obou modlitebních scénách, v nichž dokázala věrohodně interpretovat text a udržet posluchačské napětí. Pozvání P. Breslika do role Umrlce bylo trefou do černého, protože Breslikův hlas postrádá slovanskou vřelost všech těch Jeníků a Princů, kteří obvykle tuto roli zpívali. Podle mého názoru mohl sáhnout po ještě ironičtějším projevu, ve snímku je však vypjatě naléhavý a technicky nemá s partem ve vysoké poloze sebemenší potíže. Breslikovo obsazení je rozhodně zlomem v dosavadní interpretační tradici. Sečteno a podtrženo, Dvořákovy Svatební košile v nastudování Cornelia Meistera jsou audiofilským zážitkem, událostí a nutnou volbou skladatelových ctitelů.
Simona Šaturová – soprán, Pavol Breslik – tenor, Adam Plachetka – basbaryton, Wiener Singakademie, ORF Radio-Sinfonieorchester Wien, Cornelius Meister – dirigent. Text: N, A (libreto Č, A). Nahráno: 2. + 3. 6. 2016, Wiener Konzerthaus, Wien (live). Vydáno: 4/2017. TT: 78.25. 1 CD Capriccio C5315.
