Dorota Barová – violoncello, zpěv, Andrea Konstakiewicz – violoncello, zpěv, citera, hang. Hosté: Vertigo Quintet (Marcel Bárta – basklarinet, Oskar Török – trubka, Vojtěch Procházka – Fender Rhodes, Rastislav Uhrík – kontrabas, Daniel Šoltis – bicí), Jahanguir Nazir – hangs, tabla, kanjira, zpěv, Martin Alajam – kytara, Tomáš Veselý – piano, Aleš Hyvnar – darbouka. Nahráno: 10/2006, Praha. Vydáno: 2007. TT: 45:14. 1 CD Indies Scope Records MAM 400-2.
U Tara Fuki nemá cenu pátrat po čemsi stmelujícím, osovém, protože výlučnost dua violoncellistek spočívá v hravosti, nespoutanosti a v momentálním rozpoložení. Svou nezařaditelnost si Andrea Konstankiewicz s Dorotou Barovou dokáží omluvit: „Ničemu se nebráníme, vyjadřujeme se svobodně, neuzavíráme se do škatulek, necháváme se vést.“ Tentokrát vést potřebou obohatit charakteristický akustický zvuk dvou nástrojů, na předchozích dvou albech jen výjimečně podpořený samply, o hostující hudebníky a nové výrazové prostředky coby vyjádření vlastních pocitů vnímání okolí, jejichž snovou náladovost nadále dokresluje zpěv v ohebné polštině.
S pianem Tomáše Veselého, tably a indickou tamburínou kanjirou Jahanguira Nazira, kompletním Vertigo Quintetem, kytaristou Martinem Alajamem, a především zvukovým kouzelnictvím producenta a hráče na darbouku Aleše Hyvnara, Tara Fuki vstoupily do zcela nového světa. S bohatě navrstvenými vokály – křehce šeptajícími i sborově bujícími – daleko větší dravostí a beze strachu, že by „zhudebněné“ sny mohla taneční elektronika zadusit. Smyslně perlivá hudba odehrávající se přes dvě violoncella postupně nebo v nečekaných okamžicích zmohutňuje nebo ji jen tak v povzdálí tušíte. Tara Fuki mají sílu nepředvídatelnosti, v tom spočívá jejich největší deviza.
Body: 4 z 6
