Maurizio Pollini – klavír, Wiener Philharmoniker, Orkiestra Filharmonii Narodowej w Warszawie, Karl Böhm, Jerzy Katlewicz – dirigenti. Text: A, N, F, I. Nahráno: 1960–2009. Vydáno: 2011. TT: 76:44, 77:47, 77:09. ADD, DDD. 3 CD Deutsche Grammophon 477 9529.
Maurizio Pollini (*1942) je dnes považován za jednoho z nejvýznamnějších světových pianistů. Jeho hra se vyznačuje precizní technikou, bohatou úhozovou paletou, myšlenkovou přehledností a zvláštní citovou zdrženlivostí. Svou koncertní kariéru zahájil v osmnácti letech legendárním vítězstvím v Chopinově soutěži ve Varšavě. Jeho výkon prý komentoval tehdejší předseda poroty Arthur Rubinstein slovy: „Ten kluk má lepší techniku než kdokoli z porotců.“ Od konce šedesátých let je Pollini vázán exkluzívní smlouvou s Deutsche Grammophon. U tohoto významného labelu realizoval desítky nahrávek, z nichž mnohé získaly ta nejprestižnější ocenění. V roce 2012 byl Pollini uveden do „Gramophone Hall of Fame“ a zařadil se tu po bok legendárních klavíristů, jako je kupř. Vladimir Horowitz, Arthur Rubinstein, Svjatoslav Richter nebo Glenn Gould. Sedmdesáté narozeniny připomněl jeho „domovský“ label velkorysým projektem: reprezentativní stodvacetistránkovou publikací, doplněnou třemi CD. Publikace nabízí esej od amerického hudebního kritika Jeda Distlera, nepřeberné množství fotografií z Polliniho koncertního i soukromého života a především pak kompletní a detailně zpracovanou polliniovskou diskografii, a to včetně barevných reprodukcí obálek všech doposud vydaných LP, CD a DVD. Nahrávky pro zvukovou přílohu této publikace vybíral Pollini osobně. Na prvním disku nabízí záznamy ze sedmdesátých let – Stravinského Tři věty z Petrušky (jedná se o vůbec první Polliniho nahrávku pro DG), Chopinovy Etudy op. 25, Beethovenovu Sonátu č. 32 c moll op. 111 a Webernovy Variace op. 27. Pollini si je bezpochyby dobře vědom svých silných stránek a ukázky vybral opravdu skvěle: jeho „Petruška“ jiskří jako ohňostroj, nahrávka Chopinových Etud se díky své technické preciznosti a výrazové čistotě řadí dnes už k legendám a Webernovy Variace fascinují svým naprosto zřetelným a přehledným tvarem. První věta Beethovenovy Sonáty op. 111 vyznívá sice trochu neosobně, zato následující variační Arietta posluchače doslova okouzlí svou krystalickou průzračností. Na dalším disku uslyšíme jednak záznamy z konce sedmdesátých let, jednak nahrávky z let devadesátých. Jak Chopinovy Polonézy fis moll op. 44 a As dur op. 53, tak Beethovenův 5. klavírní koncert (s Vídeňskými filharmoniky a K. Böhmem) jsou díla, která Pollinimu vysloveně „sedí“ – převažuje v nich virtuózní složka, takže pianistův citový odstup tu nijak zvlášť nevadí. Překvapivě působivě však vyznívají i dvě „smuteční“ drobnosti F. Liszta: La lugubre gondola I S200/1 a R.W. – Venezia S201, které Pollini hraje velmi střízlivě a decentně. Ze své nedávné kompletní nahrávky prvního sešitu Debussyho Preludií vybral Pollini tři čísla: Stopy ve sněhu, Co vyprávěl západní vítr a Potopenou katedrálu. Technikou se sice mohl blýsknout jen v prostřední skladbě, ale všechny tři zaujmou svou neobyčejnou barevností a výrazovou i stavební transparentností. Na posledním CD najdeme nahrávky, které lze v jistém slova smyslu považovat za rarity. V živém záznamu Mozartova Klavírního koncertu č. 24 c moll KV491 s Vídeňskými filharmoniky Pollini nejen hraje sólový part, ale zároveň také diriguje. Druhou raritou tohoto disku je nejstarší Polliniho nahrávka vydaná u DG: živý snímek umělcova soutěžního výkonu v Chopinově Klavírním koncertu č. 1 e moll op. 11 na Chopinově soutěži ve Varšavě v roce 1960. Přestože zvuk orchestru je po technické stránce zachycen dost neprofesionálně, samotný výkon Polliniho je strhující. Brilantní a naprosto jistá technika pianistova se zdá být na hranici lidských možností (fantastický závěr poslední věty) a zcela bez konkurence je Polliniho pregnantní rytmus v začátku finální věty. Největším překvapením pro posluchače ale asi budou hojná a značně intenzívní rubata, s jakými se v takové míře u pozdějšího Polliniho už nikdy nesetkáme. Ze svého sólového projektu pro DG, kompletní nahrávky prvního dílu Bachova Dobře temperovaného klavíru, vydané v roce 2009, vybral Pollini pro své jubilejní album dvě kontrastní čísla: Preludium a fugu cis moll BWV 849 a Preludium a fugu G dur BWV 860. I v těchto skladbách budeme určitě obdivovat Polliniho mimořádně kultivovaný a vyrovnaný úhoz a výrazovou distingovanost. Zároveň tu ale určitě nepřeslechneme raritu nejproblematičtější: tečkovaný rytmus v Preludiu cis moll hraje Pollini tak ledabyle, že by nad ním nemohl přimhouřit oči ani ten nejtolerantnější učitel klavíru. I mistr tesař se zkrátka někdy utne. Pollinimu to samozřejmě na významu neubírá, spíš naopak – při pověstné dokonalosti jeho umění ho ten rytmický úlet dojemně zlidšťuje.
Body: 5 z 6
