Rosamunde Quartet (1, 4), Thomas Larcher – klavír (2, 3), Thomas Demenga – violoncello (2, 3), Andrea Lauren Brown – soprán (2), Christoph Poppen – housle (2). Produkce: Manfred Eicher. Text: A, N. Nahráno: August-Everding-Saal, Grünwald. Vydáno: 2006. TT: 53:59. DDD. 1 CD ECM New Series 1967 (distribuce 2HP Production).
Thomas Larcher je skladatelem kontrastů, vedle sebe kladených bloků barev, rytmů a emocí, což není zrovna měkký oříšek pro interprety, kteří se jeho hudby ujímají. IXXU je jeho druhým albem u labelu ECM (první NAUNZ z roku 2001), v němž je toto kontrastní blokové Larcherovo myšlení rozvíjeno na větších kompozičních plochách a v rozmanitějším instrumentálním obsazení. Na albu najdeme celkem čtyři kompozice, z toho dva smyčcové kvartety rámující příjemnou dramaturgii alba, duo pro klavír a violoncello a klavírní trio se sopránem. Oba smyčcové kvartety (Ixxu – 2004, Cold Farmer – 1990) slyšíme v interpretaci „stájového“ kvarteta labelu ECM – Rosamunde Quartett (ten známe například z nahrávek Valentina Silvestrova), které, byť intonačně bezchybně a ve skvělé souhře – orientuje se v poměrně složitých blokových strukturách partitury s určitou nejistotou. Není nikterak jednoduché takto specifickou blokovou sazbu pojmout do ucelené formy jednolitého interpretačního gesta, které by při poslechu dalo vzniknout pocitu celku. Zdá se mi, že jemný pocit roztříštěnosti je dojmem, který po poslechu obou skladeb zanechává stopu jisté neuspokojenosti. My Illness Is the Medicine I Need je vokální kompozice s kuriózním textem, který autor nalezl v magazínu „Colors“ nadnárodní společnosti Benetton. Jedná se o vybrané zlomky z časopiseckých reportáží o psychiatrických ústavech z celého světa, které Larcher vkládá – s odvoláním na Schönberga a záměrně trochu anachronicky – do subtilního sopránového partu, a který se místy mění v instrumentálně vykomponovaný hlas artikulovaný na stejné úrovni s ostatními nástroji. Na rozdíl od smyčcových kvartetů se zde i v poslední duové skladbě Mumien autor účastní nahrávky v roli velmi kompetentního pianisty po boku s dlouholetým spoluhráčem na violoncello Thomasem Demengou. Mám pocit, jako by zde ona bloková roztříštěnost, kterou jsme zmiňovali v souvislosti s interpretací obou kvartetů, podlehla okamžité autorově interpretační kontrole. Obzvláště zmíněné duo s Thomasem Demengou je vyloženě jiskřící rytmicko-témbrovou hmotou podpořenou invenční preparací klavíru, která energii trojvětého cyklu dodává příjemnou perkusivní špičku. Larcher představuje na evropské scéně autora, který balancuje mezi póly silné komplexnosti hudebního jazyka na jedné straně a absolutní strukturální strohosti na straně druhé. Na takovou hudební gramatiku musíme být připraveni a musíme na ni mít náladu – pak máme šanci dostat se do dramatu, které nás pohltí.
Body: 4 z 6
