Anton Bruckner Symphony No. 9 Pittsburgh Symphony Orchestra, Manfred Honeck/ dirigent. Produkce: Dirk Sobotka.
Nahráno: 23.–25. února 2018 Heinz Hall for the Performing Arts, Pittsburgh. Vydáno: 2019. TT: 63:12, 1 CD. Fresh from RR. FR-733 SACD.
V roce dvoustého výročí narození Antona Brucknera, kterému se letos naše orchestry věnují spíš výjimečně, se hodí připomenout tuto výraznou nahrávku, která vyšla už před pěti lety a sklidila nadšené ohlasy.
Manfred Honeck je u nás dobře známý stálý hostující dirigent České filharmonie, který se už před patnácti lety rozhodl zakotvit ve Spojených státech u Pittsburského symfonického orchestru, kde si ho evidentně považují. Svým založením i uměleckým profilem se k Brucknerovi ideálně hodí, je to hluboce věřící rakouský katolík, který byl v mládí violistou Vídeňských filharmoniků a postupně se propracoval k nejlepším světovým orchestrům. I z Prahy víme, že má smysl pro velké symfonické plochy a dovede je udělat s velkým procítěním i efektem, a pokud jde o velkého rakouského symfonika, prováděl u nás jeho Osmou symfonii. Tato nahrávka Deváté zachycuje živé provedení z roku 2018 zamýšlené pro vydání na CD a je patrné, že všem šlo o to, natočit opravdu referenční snímek.
Nahrávka zaujme v první větě výrazovou intenzitou a místy až drtivou silou, ale také působivým střídáním dynamických hladin, dirigent vede orchestr k mnoha kontrastním ztišením. Žesťová skupina pittsburského orchestru, na které tento skladatel hodně staví, je zde ve vynikající formě. Jen na několika málo nahrávkách Vídeňských a Berlínských filharmoniků jsou velká forte ještě o něco měkčí. Z tohoto provedení ale cítíme od první chvíle maximální existenciální naléhavost. A velmi zdůrazněn je tady religiózní charakter této hudby, všechny pomalé pasáže imitují chorál a stavba se pomalu rozvíjí v dlouhých plochách a ve složitě rozvíjeném předivu hlasů.
Zajímavé je, že Manfred Honeck si k této nahrávce napsal i text do bookletu, který je poměrně rozsáhlý: v úvodu shrnuje vše podstatné z životopisu, pak ale detailně rozebírá svůj pohled na všechny tři věty, uvádí zde čísla taktů i přesnou minutáž míst, na která chce upozornit. Možná i kvůli americkému publiku se v úvodu odkazuje na pozdní Bernsteinovu nahrávku Brucknerovy Deváté (ta je s Vídeňskými filharmoniky). Z textu je ještě více patrná dirigentova vazba na duchovní hudbu a téměř liturgické aspekty tohoto díla. Třetí větu dává do souvislosti s textem mše Agnus Dei, qui tollis peccata mundi, miserere nobis, dona nobis pacem. Členitá třetí věta je oproti první daleko ztišenější a je to opravdu dlouhá nekonečná vroucí modlitba. Bruckner jak známo symfonii nedokončil, ale po této větě může těžko něco následovat.
Honeck má zálibu ve velkých efektech a dovede být i trochu okázalý, ale tady je hluboce soustředěný a přivedl hráče orchestru k životnímu výkonu. Snímek můžeme zařadit vedle Thielemanna a Barenboima, kteří se v posledních letech intenzivně věnovali právě Brucknerovi, a je myslím o něco hlubší než snímky Andrise Nelsonse, který už při svém relativně mladém věku mohl natočit Brucknera kompletního. Pro českého posluchače to může být setkání se starým známým, kterému Amerika dala šanci umělecky dozrát.
