Philip Jones Brass Ensemble, Ida Kavafian – housle, Peter Serkin – klavír, Kiyoshi Shomura – kytara, Heinz Holliger – hoboj, Tadamaro Ono – šó, Hiroshi Wakasugi, Jürg Wyttenbach. Produkce: Shosuke Akino. Text: N, A, F. Nahráno: 3/1972, 6/1973 (Distance), 7/1974 (Folios), 11/1974 (Garden Rain), 12/1974 (Le Son calligraphié) a 9/1975 (Hika), Tokyo, Polydor Studio No. 1. Vydáno: 2005. TT: 72:54. AAD. 1 CD Deutsche Grammophon 477 5382 (Universal Music).
Toru Takemitsu je považován za nejvýznamnějšího japonského skladatele druhé poloviny 20. století – bezpochyby především proto, že bezezbytku splynul s prostředím evropské hudební moderny hudebním jazykem počínaje a provozovacími mechanismy nové hudby konče. Disk s devíti Takemitsuovými komorními skladbami zabírá skladatelova vrcholná modernistická léta: nejstarší skladba – Le Son calligraphié – je z konce 50. let, dvě nejmladší jsou z roku 1974. Z nich Garden Rain pro žesťový ansámbl je zařazena hned na úvod a je to dobrý tah, protože se do Takemitsuova konstruktivistického světa noříme opatrně, pozvolna, jakoby odzadu, klidnou, meditativní hudbou, jen občas zvlněnou v dynamice či zvrásněnou v plynulosti zvukových ploch. Hned druhým trackem se ovšem vracíme do současně glorifikovaných i zavrhovaných 50. let, v jejichž duchu je většina uvedených skladeb – do časů fascinace zvukem, kdy experiment byl nahlížen jako hotové dílo a všem zúčastněným – včetně publika – dokázal zprostředkovat dostatečně vzrušující zážitek. Takemitsuova hudba je ve všech na disku zahrnutých skladbách takřka krystalicky čistým postwebernismem, osobitost výrazu je v introverzi a ve zvláštní, jemné poetice a je to ten druh hudby, který se lépe poslouchá z reproduktoru než na koncertě, protože má punc perfekcionalismu a v textuře je hodně subtilní. Ke kvalitnímu poslechu přispívá i prostorově názorně pojednaná nahrávka. Skladby hrají vynikající interpreti, většinou přímí adresáti konkrétních děl a v 60. a 70. letech agilní propagátoři zvukově nástrojových inovací (hobojista Heinz Holliger , flétnista AurÉle Nicolet ). Nicméně i tak jsou dnes s časovým odstupem sólové Distance , Voice , Stanza i Eucalypts spíše zvukovými etudami nežli hudbou a nahrávka, ač dramaturgicky vyvážená, je koncepčně trochu rozpolcená, protože zčásti má sílu oslovit hudbymilovné posluchače (k těmto skladbám se řadí i harfová Stanza II , která je díky elektronickému partu hudebně komunikativnější), zčásti ale asi zaujme spíše jen specialisty z řad interpretů.
Vydavatel: Deutsche Grammophon/Universal
Stopáž: 72:54
Body: 4 z 6
