(Puccini, Verdi, Leoncavallo, Mozart, Wagner, Kovařovic, Smetana, Gounod, Dvořák, Janáček, Blodek, Čajkovskij)
Beno Blachut – tenor Ivo Žídek – tenor Oldřich Kovář – tenor. Produkce: Pavel Procházka. Text: Č, A. Nahráno: Rozhlas Praha, 1951-1971. Vydáno: 2010. TT: 72:54. ADD. 1 CD Radioservis CR0466-2.
Při poslechu devatenácti výstupů tří českých tenorů se hlásí nostalgie, vzpomínka, i smutek. Z toho, že název vědomě parafrázuje trojici Pavarotti – Domingo – Carreras, že však na rozdíl od nich o těchto našich třech tenorech za domácími humny nikdo, nebo téměř nikdo nevěděl. Z toho, že ani sebelepší nahrávka nenahradí zážitek, jakým bývala sváteční návštěva opery, když bývala opravdu svátkem. Z toho, že údělem generace těchto pěvců bylo být měřítkem pouze sami sobě (nanejvýš se mohli setkat s hosty z povolených spřátelených zemí), zatímco by možná stačilo několik konzultací v Itálii či Francii a mohli se zařadit ke světovým legendám. Takto zůstali legendami pro nás, již starší generaci, zatímco mladé operní publikum, posuzující podle technicky vypiplaných digitálních nahrávek, přenosů z Metropolitní a podobně, bude nejspíš trochu vrtět hlavou. Název snímku je milým žertem už proto, že tři čeští tenoři představují různé obory – Oldřich Kovář byl systemizovaný buffo tenor, Ivo Žídek byl doma v lyrickém oboru a Beno Blachut v hrdinném, i když zde se ve výběru výstupů překrývají. Výběr rozhlasových snímků pořízených v rozpětí dvaceti let určila i skutečnost, že Blachut i Žídek mají samostatné profilové snímky, takže se zde například nesetkáme s Blachutovým Daliborem ani se Žídkovým Princem. Repertoár – snad i záměrně – ukazuje, že špičkoví pěvci Národního divadla museli zkrátka zpívat všechno – Verdiho, Pucciniho, Wagnera, Smetanu i Janáčka. Manrico nebyla role pro Bena Blachuta, lyrická poloha nebyla až na výjimky jeho doménou, je v ní cítit manko v technice, která může za intonačně „roztřepané“ konce frází. Zato jeho Canio přesvědčí plně i dnes, a v pozdějších letech se znovu našel v takových rolích, jako je zde např. Skřivánek z Tajemství. Žídkovi zas ne úplně seděl Dalibor – ale jako Lohengrin patřil ve své době k nejlepším; jeho hlas je také plastičtější a má víc barevných nuancí. Ivu Žídkovi se přece jen podařilo předvést se víckrát za hranicemi, dokonce jako Bacchus v Ariadně na Naxu, jako Hoffmann, Don Carlos, Don Ottavio, a samozřejmě jako Jeník a Števa. Beno Blachut tolik příležitostí k zahraničnímu hostování v opeře neměl; roku 1948 si mohl například zazpívat třikrát ve Vídni – Radamese, Lacu a Jeníka – jeho nejlepší výkony však pokud vím ani publikum v blízké cizině nikdy neslyšelo. Oldřich Kovář svého ve své době nepřekonatelného Vaška musel zpívat i po školních tělocvičnách, v rámci tehdejší prapodivně chápané osvěty školní mládeže, jeho komické typy však nikdy nepřesáhly do karikatury a proto nezestárly ani na nahrávce. Se svým typem měl snazší pozici než jeho hrdinští a lyričtí kolegové, přesto – marná pomoc – jeho Michálek , Vašek a Triquet , zařazení jako poslední tři tracky, zanechávají z celého snímku nejlepší dojem. Jak řečeno na začátku, věčná škoda pro naše pěvce, že jim nebylo umožněno rozlétnout se víc do světa – doma ovšem zůstanou nezapomenutelnými, zejména pro ty, kdo je měli to štěstí zažít na jevišti.
Body: 3 z 6
