V roce 2019 se projekt souborného vydání děl Bohuslava Martinů (1890–1959) rozrostl o další svazek, jež obsahuje dvě pozoruhodná vokálně instrumentální díla ze 30. let 20. století, tedy z druhé poloviny období skladatelova působení v Paříži. Prvním z nich je Polní mše, H 279, která vznikla v roce 1939. Martinů ji zkomponoval na samém počátku druhé světové války jako výraz svého vlastenectví a použil zde netradiční komorní instrumentaci. Sám skladatel v článku Pozdrav domovu pro časopis Československý boj o této skladbě napsal: „Abych se Vám přiznal, není to vlastně mše, je to jakási modlitba za vlast a touha po domově, kterou tlumočím v tonech za nás všechny…“. Text vytvořil spisovatel Jiří Mucha, jenž stejně jako Martinů patřil k československé exilové komunitě v Paříži. Dílo bylo dokončeno někdy začátkem prosince 1939, kdy Martinů dokončil jeho finální revizi.
Speciální zajímavostí a přínosem nové kritické edice Paula Wingfielda je skutečnost, že zde nacházíme také původní závěr díla, který finálními revizemi Martinů zcela změnil. V původní koncepci bylo dílo zakončeno prostou harmonizací staročeské duchovní písně Jezu Kriste, štědrý kněže s krátkou dohrou a dvojím zvoláním „Amen! Amen.“ Tuto podobu, která umělecky i duchovně prostším jazykem odkazuje k Božímu milosrdenství a ke smíření konfliktem zmítaného světa v Kristu, později nahradil propracovanější a s ohledem na válečnou situaci též více aktualizační verzí, kde do textu vložil rovněž několik žalmových veršů.
Druhé dílo tohoto svazku Svatební košile vzniklo oproti Polní mši již na počátku třicátých let. Původně se jednalo o závěrečnou část Špalíčku, baletu o třech dějstvích, v níž Martinů zpracoval stejnojmennou baladu z cyklu Kytice od Karla Jaromíra Erbena. Ze skladatelovy korespondence vysvítá, že tato část patřila mezi ty, kterých si sám Martinů nejvíce vážil a zvažoval dokonce i její samostatné uvedení. V roce 1940 však kvůli přípravě díla na plánované provedení v USA přistoupil k revizi Špalíčku, jejímž cílem bylo větší tematické sevření celého baletního cyklu. Nejpodstatnějšími změnami bylo zkrácení Legendy o sv. Dorotě a vynětí celých Svatebních košil. Ve svých úvahách se k nim však vracel i nadále a ještě 12. června 1958 v dopise rodině napsal, že navrhl jejich samostatné uvedení, ale nedostal žádnou odpověď ohledně toho, kde se nalézá partitura díla. Teprve v roce 2003 a 2004 vyrobilo nakladatelství DILIA půjčovní materiál.
Prezentovaná edice Paula Wingfielda, jež je svazkem VI/2/2 Souborného vydání díla Bohuslava Martinů, představuje dosud nejpečlivěji a nejdetailněji zpracované vydání obou uvedených skladeb. Vedle precizně a přehledně zpracované partitury svazek obsahuje též obsažnou anglickou a českou předmluvu, která přibližuje genezi a recepci obou děl, dále několik faksimilových ukázek pramenů, obsáhlou kritickou zprávu se seznamem alternativních čtení a poznámek a libreta. Edice je tedy rozhodně inspirativním příspěvkem k detailnějšímu poznání hudebního odkazu jednoho z největších a nejuznávanějších českých skladatelů 20. století. Zpřístupnění variantního závěru Polní mše, která v prosinci 2020 vyjde v nakladatelství Bärenreiter též samostatně v podobě studijní partitury (plánováno pod katalogovým číslem TP 573), navíc nabízí zajímavou alternativu této kompozice interpretům.
Editor Paul Wingfield, Bärenreiter, Praha 2019, 231 s. ISMN 979-0-2601-0792-2.
