O hudbě Hildegard von Bingen rozhodně nelze říci, že by byla interprety staré hudby přehlížena, ba naopak. Důvodů je hned několik. Tvorba zakladatelky a první abatyše ženského benediktinského kláštera v Rupertsbergu je na svou dobu výborně doložena v hudebních i historických pramenech. To je spolu s jedinečností její osobnosti a díla v kontextu 12. století základem pro úctu, které se tato výjimečná žena těší i dnes. I proto je její hudba hojně nahrávána a provozována.
Čerstvým příspěvkem do této interpretační tradice je nahrávka Ego Sum Homo, pod níž je podepsán pražský ženský soubor pod uměleckým vedením Barbory Kabátkové. Ženské benediktinské spirituality se dotýkala i dramaturgie předchozích nahrávek Tiburtiny, zejména alba Flos inter spinas. Jak by také ne, když jádro dochované chorální tradice středověkých Čech tvoří právě hudební prameny ze ženského kláštera sv. Jiří, jež některé členky souboru zkoumají po stránce muzikologické. Jak Tiburtina uspěla tváří v tvář bohaté diskografii k tématu Hildegard von Bingen? Zní Ego Sum Homo jinak než počiny souborů Sequentia nebo Gothic Voices?
Na nahrávce se střídají zpěvy provedené ansámblově i sólisticky, některé s minimalistickým doprovodem harfy a citery – dulce melos. Melodickou invenci a jedinečnost kompozic Hildegard von Bingen by bylo možné nejlépe ocenit, kdybychom mohli odložit hudební a sonickou zkušenost současného člověka s množstvím zesílené a reprodukované hudby. Teprve tehdy by vynikly nezvykle vedené melodie o velkém rozsahu, plné kvintových skoků, které ani v době svého vzniku nemohl zpívat každý. Byly určeny spíše k sólistickému provedení, v čemž je možné se utvrdit zhruba uprostřed antifony O spectabiles viri v podání Barbory Kabátkové.
Nelze než tleskat přístupu, kdy se hudební nástroje nesnaží lacině zvyšovat komerční potenciál nahrávky a neupoutávají na sebe pozornost. Účinek antifon a responsorií zaslouženě stojí a padá se zvládnutím chorálního frázování a citem pro jemné nuance jednohlasé melodie. Velkým zážitkem je v této souvislosti antifona O, tu illustrata, sólové představení Hany Blažíkové, dnes již pěvkyně mezinárodního renomé. Pro její práci s tempem a modelování jednotlivých tónů se těžko hledají superlativy.
Jednohlasé kompozice Hildegard von Bingen jsou doplněny trojicí notredamských konduktů, včetně čtyřhlasého Deus misertus hominis, který je v podání ženských hlasů též jedinečným zážitkem. Zde by mohl muzikolog purista namítnout, že tato hudba je bezmála o půl století mladší. Hildegard byla spíše současnice hudby zachycené v Codexu Calixtinus. Na hudebních kvalitách to albu však neubírá. Nahrávka je totiž sympatická i proto, že neprezentuje antifony a sekvence Hildegard von Bingen v jakémsi „svatém vakuu“, ke kterému svádí dokonalost a nadčasovost jejích rukopisů, ale nechává ji zaznít v kontextu sklonku 12. století. Gregoriánský chorál tehdy již delší dobu dosahoval hranic svých stylistických možností a do jeho nebezpečné blízkosti se drala nová jednohlasá píseň a polyfonie.
Tiburtina Ensemble (Hana Blažíková, Ivana Bilej Brouková, Daniela Čermáková, Marta Fadljevičová, Tereza Havlíková, Anna Chadimová Havlíková, Barbora Kabátková, Kamila Mazalová, Renata Zafková), Hana Blažíková, Barbora Kabátková – harfy, Margit Übellacker – dulce melos, Barbora Kabátková – umělecká vedoucí. Text: A, F, N. Nahráno: 10. – 12. 5. 2015, klášter Osek. Vydáno: 2017. TT: 1:04:17. DDD. Ricercar, RIC 383.
