Český rozhlas a hudební vydavatelství Radioservis vyslaly koncem roku 2019 na trh hudebními nosiči první konvolut archivních nahrávek nové ediční řady nazvané Pražské jaro – Zlatá edice. Konečně, chtělo by se říci, protože na některé snímky audiofilové čekali dlouhá léta, pokud ne desetiletí. Archivní nahrávky Pražského jara dosud vycházely na labelech Panton, Praga Digitals, Radioservis, Supraphon a výjimečně pod značkami zahraničních hudebních vydavatelství s globální distribucí (EMI Classics). Byly to buď snímky již mnohokrát zveřejněné, nebo problematické technické kvality. Nový projekt Českého rozhlasu a Radioservisu jsem proto vyhlížel s opatrnickou zvědavostí, kterou však v nadšení proměnil hned první poslech pěti živých festivalových nahrávek z let 1946–1958, zveřejněných na dvojalbu s jednoduchou grafikou a čtivým textem Bohuslava Vítka. Dvojice CD přináší snímky, o nichž audiofilové sice věděli, ale neměli k nim dlouho přístup (Martinů, Novák, Ravel), nebo o nich nejspíše vůbec netušili (Bartók, Dvořák).
Překvapením dvojalba jsou pro mě nahrávky Bartókova a Dvořákova koncertu. V posluchačsky přívětivém Bartókově 3. klavírním koncertu (1945) exceluje Annie Fischer (1914–1995) spolupracující s dirigentem Antoniem Pedrottim (1901–1975). Snímek zaujme i vedle soudobých kreací, které vznikly během prvního desetiletí po dokončení tohoto z posledních skladatelových děl. Bartók koncert věnoval své druhé manželce a v podání Annie Fischer působí o to autentičtěji, že je interpretován přední reprezentantkou maďarské klavírní školy. Snímek obstojí i mezi klavíristčinými studiovými kreacemi s Ferencem Fricsayem, Igorem Markevitchem či Georgem Soltim. Ještě větším překvapením je pro mě nahrávka Dvořákova Houslového koncertu a moll op. 53, B 108 v podání Josefa Suka (1929–2011) a Wolfganga Sawallische (1923–2013). Dosud zveřejněné Sukovy snímky pocházely až z let 1961 a 1963 (Ančerl), 1964 (Sargent), 1970 (Gielen) a 1978 (Neumann). Nahrávka z roku 1958 je vůbec první umělcovou kreací v tomto kmenovém díle české houslové literatury a ideálním doplňkem k nejstarším snímkům Dvořákových skladeb pro společnost Supraphon z let 1956–1958 (SU 4075-2). Živá tempa, k nimž se již Suk nikdy nevrátil (29:55), a spontánní hra orchestru pod taktovkou debutujícího Sawallische činí z této nahrávky posluchačskou událost, nikoliv jen archivní zvukový dokument a chronologicky nejstarší ze Sukových nahrávek prvního mezi českými houslovými koncerty. Dvojalbum je zvukovým pomníkem Sukovým, Pražského jara a technické vyspělosti záznamové techniky Československého rozhlasu, ale i České filharmonie, která exceluje v živých nahrávkách. Ravelova Španělská rapsodie pod vedením André Cluytense (1905–1967) z roku 1955 je ideálním vstupem do zapomenutého hudebního světa prvního desetiletí Pražského jara a přesvědčivou vizitkou interpretačních kvalit prvního českého orchestru v Ančerlově éře (1950–1968) a ve francouzském repertoáru.
Jednoznačně nejlepšími nahrávkami dvojalba jsou dva snímky, o nichž milovníci starých poválečných zvukových časů a znalci Pražského jara a České filharmonie dlouho jen četli. Předně je to jedna z nemnoha nahrávek Jihočeské svity op. 64 Vítězslava Nováka v nastudování Ericha Kleibera (1890–1956) z roku 1955. Kleiberovi byla kompozice věnována a sám ji také v roce 1937 v Praze premiéroval. Posluchači konečně opět slyší tempově rozmáchlou a výrazově naléhavou kreaci, která se zapsala do poválečných hudebních dějin. Všem snímkům, technicky výborně ošetřeným a interpretačně nezpochybnitelným, vévodí vůbec nejstarší nahrávka 1. symfonie Bohuslava Martinů, pod níž je podepsán Charles Munch (1891–1968). Až v následujících letech vznikla Kubelíkova nahrávka skladatelovy 4. symfonie (1948) a Šejnův snímek 3. symfonie (1956). Při všem respektu a úctě k Rafaelu Kubelíkovi jsem jeho nahrávku 4. symfonie vždy považoval za nedokonalou, rozhodně ve srovnání s Šejnovým studiovým snímkem 3. symfonie. Skvělou kombinací hráčské spontaneity a precizního přístupu ke skladatelovu zápisu ovšem obě nahrávky trumfuje právě Munchova kreace, přestože je ze všech nově vydaných nahrávek chronologicky nejstarší a pochází již z prvního ročníku Pražského jara 1946. Bohuslav Vítek sice v průvodním slovu omlouvá technickou kvalitu snímků, vydavatelé si ovšem s jejich remasteringem dali práci a přes všechno stáří k nám snímky promlouvají jako umělecky svrchované hudební dokumenty z doby, kdy Česká filharmonie mířila k vrcholným létům Ančerlovy éry a Cluytensova, Kleiberova či Munchova hostování na pódiích Pražského jara měla větší přitažlivost a symbolické poselství, než si dnes – třicet let po pádu železné opony – dokážeme představit.
Annie Fischer / klavír, Josef Suk / housle, Česká filharmonie, André Cluytens, Erich Kleiber, Charles Munch, Antonio Pedrotti, Wolfgang Sawallisch / dirigenti. Nahráno: live, Pražské jaro 1946, 1955, 1956, 1958. Text: Č, A. Vydáno: 2019. TT: 139:44. 2 CD Radioservis CR1042-2.
