(Mendelssohn, Brahms, Čajkovskij, Sibelius)
Václav Hudeček – housle, Symfonický orchestr Československého rozhlasu (1, 4), Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK (2, 3), dirigenti: Jiří Bělohlávek (2, 3, 4), Václav Smetáček (1). Text: A, N, F, Č. Nahráno: 1974 – 1980. Vydáno: 2011. TT: 2:09:45. AAD. 2 CD Supraphon SU 4055-2.
Mezinárodně mimořádný mladík v letech sedmdesátých, zářivá hvězda a skvělý vývozní artikl státu v letech 80., i přes nástup mladší konkurence stálice v letech 90., stagnace v současnosti. Je to sice zjednodušující pohled, ale tak vidím houslovou kariéru Václava Hudečka . Je nesporné, že to byl talent, jaký se nerodí ani každý rok, ani každé desetiletí. Díky tomu, že Supraphon kdysi pohltil Panton, má ve svém archivu poklady, které stojí za to vydávat. Nahrávky pana Hudečka k nim určitě patří. Jsou sice dnes hlavně dobovým dokumentem, ale v řadě detailů skýtají poučení a potěšení. Vlastně jedna nahrávka dle mého mínění dobovou determinaci překonala. Brahmsův Koncert D dur je dodnes živou, na české poměry dokonce skoro referenční nahrávkou (1980). Je to perla této kompilace, a to včetně hudební režie (Pavel Kühn). Je to také nahrávka technicky nejčistší. Na opačný pól bych dal nahrávku Mendelssohnova Koncertu e moll z roku 1974, která se se současnými projekty skutečně nedá porovnávat. Velmi podařená je nahrávka Čajkovského Koncertu D dur , což je dílo, které je naturelu sólisty evidentně velmi blízké. Ze zvukové stopy jsem měl pocit, že nejvzdálenější byl houslitovi v době nahrávky (1976) Sibeliův Koncert d moll . Například imanentní mrazivost úvodu první věty a barbarství úvodu finále jej míjely. A technická transparentnost také není to, na co jsme zvyklí u nahrávek posledních dvaceti let. Oba orchestry měly na dirigentském stupínku dobré velitele, nicméně kvůli Brahmsovi dávám přednost Pražským symfonikům a třicátníkovi Jiřímu Bělohlávkovi .
Body: 4 z 6
