Praha: Etnologický ústav Akademie věd České republiky, Kabinet hudební historie, 2010.1. vyd. 245 s. ISBN 978-80-87112-36-6.
Už na první pohled mi byla brožovaná publikace napodobující stará knižní vydání sympatická, po jejím otevření i přehledným členěním, grafickou úpravou a barevností. Monografie je badatelským protějškem edice Hudba Prahy 18. století, která přináší nahrávky dobového repertoáru. Václav Kapsa se tématem dlouhodobě zabývá a jeho kniha je souhrnem dosud dostupných poznatků. Obligátně začíná stavem bádání, charakterizuje informační zdroje. Dále přibližuje ústřední osobnost Václava Morzina, který navzdory dluhům vyvíjel bohatou stavební aktivitu a angažoval výborné umělce v čele s Antoniem Vivaldim titulovaným jako Maestro di Musica in Italia . Morzinova kapela začala existovat před rokem 1714 a fungovala do třicátých let. S ohledem na zálibu v módní nástrojové hudbě byla čistě instrumentální, v roce 1724 měla 15 členů (z toho 3 fagotisty a 3 hornisty). Dokonce byla vyzdvihována i v dobovém tisku. Její členové měli u Morzinova dvora obvykle svébytné místo a byli dobře placeni. Bohužel se nám nedochovala koncentrovaná notová sbírka, ale pouze jednotlivé skladby napsané pro Morzinovu kapelu a skladby jejích členů roztroušené po různých archivech (Drážďany, Wiesentheid, Darmstadt, Stockholm) a další rozeseté prameny. Kapsa pak představuje čtyři skladatele Christiana Gottlieba Postela, Antonína Reichenauera, fagotistu Antonína Mösera a houslistu Františka Jiránka, o některých máme dochováno více informací, o jiných jen minimum. Potom se autor zabývá repertoárem, jeho pohybem a hudebním jazykem. Samostatnou pozornost věnuje tisku s Vivaldiho opusem 8, který byl hraběti dedikován a který obsahuje jeho nejslavnější koncerty Čtvero ročních dob. Kniha je vybavena také katalogy skladeb tří komponistů (Reichenauera, Jiránka, Postela), seznamy, tabulkami, vyobrazeními a nechybějí ani nutné náležitosti jako rejstřík, prameny a literatura. Kapsa shromažďuje co nejvíce relevantních informací, přitom nečiní jen faktografický výčet, ale fakta (většinou sporá) důkladně analyzuje, komentuje, srovnává a zvažuje, přináší hypotézy a klade mnohé otázky, jimiž vybízí další kolegy do budoucna. Z mnoha dílčích údajů sestavuje mozaiku hudebního života u hraběte Morzina a vytváří jazykově hezký a čtivý text, což není u studií takového typu samozřejmostí. Uvědomuje si také úskalí studovaného tématu, bílých míst je bohužel ještě mnoho (zřejmě proto nese skromný podtitul Příspěvek k dějinám šlechtických kapel v Čechách v době baroka) . Předkládaná publikace obohacuje naše představy o hudebním ruchu Čech v první polovině 18. století a je dalším, podle mého názoru významným krokem v muzikologickém výzkumu.
Body: 6 z 6 – tip Harmonie
