Česká filharmonie, Orchestr Radiojournalu, Václav Talich – dirigent. Text Č, A, N, F. Nahráno: 5. a 13. 6. 1939, Národní divadlo Praha, live. Vydáno: 2011 technologie digital remastering. TT: 77:00, 41:50. DDD. 2 CD Supraphon SU 4065-2.
Rozhlasové archivy skrývají mnoho dokumentů často netušené výpovědní síly. Nahrávka Smetanovy Mé vlasti z roku 1939 by mohla sloužit jako jednoznačná odpověď pochybovačům o schopnosti hudby sdělovat city a hnutí mysli, o její způsobilosti vystupovat jako svědek dobových událostí, o možnostech interpretace tlumočit víc, než to, co je zachyceno v notách. Měla jsem to štěstí, že jsem tuto nahrávku, která se jako zázrakem zachovala v archivu norského rozhlasu, mohla slyšet již v době, kdy ji tam švédský muzikolog Carl-Gunnar Åhlén objevil. Už po prvních tónech (aniž bych tehdy věděla, o jakou nahrávku jde) bylo zřejmé, že vznikala za zvláštních okolností. Závěr Blaníku pak přímo vyvolával obraz, o kterém jsme se učili ve škole: blaničtí rytíři se svatým Václavem v čele se vyřítili z hory na pomoc týrané zemi. Neučili jsme se sice, že vyjedou za zvuků husitské písně, ale ten obraz byl tak živoucí, že se tušení o zvláštní příležitosti, za níž tato nahrávka vznikla, potvrdilo. Po skončení hudby frenetický aplaus a volání, a do něj začal nějaký hlas zpívat „Kde domov můj“ a celý sál se přidal. Slova hlasatelky přinesla rozluštění. Jednalo se o záznam přímého přenosu koncertu Pražského hudebního máje z 5. června 1939, koncert České filharmonie a Orchestru Radiojournalu za řízení Václava Talicha . Tři měsíce po nacistické okupaci byl jasnou manifestací. Koncert byl vysílán do Paříže a do Osla, v Norsku jej zaznamenali a uchovali, včetně atmosféry. Utvrzují ji i slova hlasatelky na závěr: „Doufáme, že posluchači v zahraničí dobře slyšeli…“, s lehkým, ale jednoznačným důrazem na slově „dobře“. Záznam zároveň vyvrací obvyklé mínění, že nahrávka je pouhá „konzerva“, z níž se vytrácí spontaneita. Zde je a působí, a je i v druhém záznamu, z koncertu Pražského hudebního máje z 13. června téhož roku, druhé řady Dvořákových Slovanských tanců , který byl vysílán do mnohem více zemí. Je lhostejno, že je to nahrávka mono, že chrastí a že horny „kiksají“, ale naskakuje při ní husí kůže. A také při pomyšlení, že právě tomuto dirigentu, který si Pražský hudební máj vymyslel a takto se svými hudebníky dal najevo, co si o okupaci myslí, bylo po porážce nacismu vypáleno znamení kolaborace s nacisty. Není to disk, který lze poslouchat jako kulisu, ale jako upomínku, memento. Díky, pane Åhléne…
Body: 6 z 6 – tip Harmonie
