Postludium vzniklo paradoxně dříve než vlastní symfonická Metamusik (1992). Časový odstup osmi let však při souvislém poslechu těžko postřehneme. Metamusik je rozpracováním, rozšířením, „roz-vyprávěním“, jakýmsi několikerým přehodnocováním Postludia, je dodatečným vytvořením atmosféry, která v oné symfonické koncertantní post-větě doznívá. Když se řekne „symfonie pro klavír a orchestr“, hned se nám vybaví tvar blízký koncertu, anebo více či méně konfrontační vztah sólového nástroje a ansámblu. To však není případ těchto skladeb, dokonce lze říct, že specifika kompozičního vztahu klavíru a orchestru a způsob jejich studiové interpretace jsou něčím, co dává albu silný punc originality a vysoko tak ční nad běžnou produkci.
Klavírní part není v běžném smyslu nijak virtuózním. Je partem snové atmosféry, nekončící meditace, opojení zvukem, fascinací citem. Je však zároveň hybatelem veškerého hudebního dění, byť je to dění skryté, vystavěné v dlouhých plochách stojatých zvukových barev, pomalých kantilén, volných harmonických proměn a precizní artikulace (!). Zejména je však nepřetržitým impulsem pro „rozeznívání“ orchestru. Symfonické těleso se tak přeneseně stává jakýmsi „symfonickým klavírem“ reagujícím s úžasnou přesností na barevné i strukturální proměny sólového nástroje. To je základní moment onoho vztahu sólového klavíru a ansámblu. Jemu je velmi umně přizpůsoben zvukový obraz celého alba a v jeho centru lze nalézt původ tolik sugestivní energie, která je na albu zachycena.
Není těžké si povšimnout zvukového odlišení sólového nástroje a orchestru. Klavír je sejmut detailně, zblízka, takže rozeznáme každý artikulační detail. Orchestr naopak vnímáme jako jeden rezonující zvukový blok zdáli přicházejících nástrojů. Ony okamžiky „rozeznívání orchestru klavírem“ jsou pak díky takovémuto zacházení se zvukem tím více přesvědčující a sugestivnější. Bez nadsázky lze říct, že se zde v tomto smyslu ve velmi tvůrčím průsečíků potkalo umění se skvěle zvládnutou studiovou technologií.
Ponechám-li v závěru stranou obrovskou sílu Silvestrovovy hudby, mám pocit, že je zapotřebí říci v závěru jednu důležitou věc, a to s vykřičníkem. Máme v rukou album, které přináší do našich pokojů podstatně jinou kvalitu, než jakou by bylo lze vnímat v koncertní síni. Jestli musí dnešní obrovská produkce existovat proto, aby jedno CD z tisíce takto přesvědčilo, pak … ať existuje.
Vydavatel: New Series / 2HP Production
Stopáž: 67:47
Nahráli: Alexej Lubimov – klavír, Radio Symphonieorchester Wien, Dennis Russell Davies
Body: 6 z 6 – tip Harmonie
