Kanadská sopranistka Barbara Hannigan je dnes už vlastně legendou, ačkoliv bývá zvykem takto označovat osobnosti mnohem starší. Množství nahrávek a premiér skladeb, psaných přímo pro ni, je úctyhodné a její interpretační umění fantastické. V posledních letech se Hannigan věnuje i dirigování a poměrně překvapivě i interpretaci hudby starší.
Její nejnovější nahrávka, nazvaná podle podtitulu symfonie Josepha Haydna La Passione (tedy Vášeň), potvrzuje vysoký interpretační standard a zároveň přináší poněkud netradiční dramaturgii – Haydnova Symfonie č. 49 je na disku pojítkem mezi kratší sólovou skladbou Luigiho Nona Djamila Boupacha a naopak rozměrnějším cyklem Gérarda Griseyho pro soprán a komorní soubor Quatre Chants Pour Franchir Le Seul. Jde tedy v jistém smyslu o obrácenou verzi tradiční a dodnes hojně užívané tzv. „sendvičové“ dramaturgie, kdy je mezi stravitelnější kusy vložena hudba nová.
Nonova kompozice je introdukcí nahrávky. Barbara Hannigan perfektně artikuluje nelehký part a přidává i naléhavost, která textu španělského básníka Jesúse Lópeze Pacheca, inspirovaného příběhem alžírské revolucionářky, sluší a povyšuje jej na jakési mikrodrama. Symfonie Josefa Haydna je v podání dirigentky Hannigan a amsterdamského komorního orchestru Ludwig Orchestra plný vášně a napětí, otázkou ovšem je, za jakou cenu. Ve srovnání s autentickými nahrávkami Christophera Hogwooda či Tona Koopmana má Haydn Hanniganové problematická (většinou příliš rychlá) tempa, místy trochu záhadné agogické změny a chybí mu detailní prokreslení dynamiky i artikulace. Jako by kýžený efekt („vášeň“) stál nad partiturou samotnou.
Finále nahrávky je ovšem skvělé. Griseyho písňový cyklus o smrti a „překračování prahů“, mimochodem autorova poslední dokončená skladba, je nejen dílem mimořádné krásy, koncentrovanosti a zvukové vytříbenosti, ale i zásadním slovem k otázce stylu a „srozumitelnosti“ současné hudby. Barbara Hannigan jej interpretuje s fascinující lehkostí a zároveň s odzbrojující přesvědčivostí, totéž platí o doprovodném ansámblu.
La Passione je důležitým počinem – i s výhradami vůči provedení Haydnovy symfonie. Přesvědčivě totiž vyvrací pověry o tom, že současná „vážná“ hudba je nesrozumitelným odosobněným produktem, který vlastně nikdo nepotřebuje a neposlouchá.
Barbara Hannigan – soprán, dirigentka, Ludwig Orchestra. Text: A, F, N. Nahráno: 2019, Muziekcentrum van de Omroep (MCO), Hilversum. Vydáno: 2020. TT: 72:43. 1 CD Alpha Classics 586.
Tento článek vyšel v HARMONII VII/2020.
