Benátky kolem roku 1600! Karnevaly, plesy, radovánky, šlechtické salony, ateliéry se jmény Tizian, Giorgione, Veronese, Tintoretto, hudební pracovny a v nich Monteverdi, Gabrieli, Vecchi, Zanetti, vodní slavnosti a první pokusy o ucelenou hudebně-dramatickou formu zvanou opera. Tedy opravdu samé extravagantnosti. Jako by zde ani neexistovala tajemná hrozba „jámy a kyvadla“, jak ji při svém výslechu 30. května 1592 poznal Giordano Bruno. (Jak je vidět, soudržné mechanismy lidské stádovosti se nemění, zvláště když „na ctnost mají patent jen ti slabí,“ jak řekl Nietzsche.)
Hudba, která na všechny tyto podněty reaguje, nese v sobě jejich zárodky a stačí promyšlená interpretace, aby se – alespoň myšlenkově – napojily na hudební představivost posluchače, jehož vědomí je obohaceno znalostmi historických souvislostí. A pokud mluvím o promyšlené interpretaci, mluvím o souboru Skipa Sempého a jeho nahrávce se slavnostní a taneční hudbou, provozovanou v Benátkách kolem roku 1600. Také rozhovor Skipa Sempého s kanadským muzikologem Denisem Greniérem ve skvěle vybaveném bookletu vypovídá v podobném duchu. Způsob, jakým soubor rozezněl notové předlohy, rozprostírá celou zvukovou i estetickou šíři představ, se skrytým chvěním společenských, náboženských i obecně lidských problémů doby, ze které vyprchával humanismus stejně rychle jako iluze v jednu církev. Mám dojem, že s tak expresivně naturalistickým přístupem v provedení renesanční hudby jsem se ještě nesetkal. Rozmanité instrumentace jednotlivých titulů, afektivní zvuk bicích nástrojů, zvýrazněná zvuková hrubost některých nástrojů, dynamické kontrasty a přesouvání harmonických ploch z vyšších hlasových poloh na hlubší odlišuje tento přístup od ostatních. Zároveň jsem si uvědomil, že toto je cesta z mělkých představ na hloubku, v níž se zrcadlí vše nadčasové, vše to, za čím stoupat vzhůru, bylo by mnohem namáhavější.
Ve sklepeních benátské inkvizice strávil Bruno osm let. Ve čtvrtek 17. února 1600 byl v Římě na Campo dei Fiori zaživa upálen. Duchovní i světská hudba té doby zajímá dnešního posluchače spíše pro kompoziční a formální mistrovství, zatímco Brunovy myšlenky vystoupaly vysoko nad možnosti jeho soudců a staly se součástí lidské vzdělanosti. Hans H. Eggebrecht napsal, že „čas, s nímž si hudba hraje, je to nejexistenciálnější, co člověk má, čemu nemůže uniknout, to, co je ze vší skutečnosti to nejskutečnější.“ Zkuste poslouchat hudbu s tímto vědomím. Zní úplně jinak!
Vydavatel: Alpha / Classic
Stopáž: 53:35
Nahráli: Capriccio Stravagante Renaissance Orchestra, Skip Sempé.
Body: 6 z 6 – tip Harmonie
