Na podobném listopadovém koncertě novinek – kompozic tří mladých tvůrců oceněných ve skladatelské soutěži – „zabalila“ dramaturgie tato nová díla do prověřených klasických kusů, Dvořákovy overtury V přírodě a Janáčkovy suity k Bystroušce. Těžko říci, co bylo záměrem, ale výsledek vyzněl rozpačitě. Mezi hudbou konce 19., resp. poloviny 20. století a světem současnosti existuje propast; někdy nová hudba s tou minulou záměrně komunikuje a hlubinu tím přemostí, to ale nebyl tento případ.
Nyní tedy logičtěji zněly vedle sebe skladby dnes nejúspěšnějšího z českých komponistů v zahraničí Miroslava Srnky (1975), dále uznávaného maďarského skladatele Pétera Eötvöse (1944), který byl zároveň dirigentem večera, a celý program uzavřela poválečná symfonie Igora Stravinského (1882–1971).
Volba hned dvou skladeb ze Srnkova volného cyklu Moves byla dobrým tahem – z jediné věci si lze těžko udělat obrázek osobnosti. V prvním, asi čtrnáctiminutovém kusu Move 03 jsme byli svědky sdružování zvukových vrstev, které unášelo vpřed neustálé chvění od neznatelných po zřetelnější vibrace. Působivé je místo uprostřed kompozice, kdy se pohyb zastaví, zvuk umlkne a dostanou prostor homogenní akordy zvláštní barevnosti. Druhá, kratší skladba Move 01 rovněž pracuje s jemnostmi zvuku – orchestr má znít jinak, než jsme zvyklí. Srnka se posluchači nepodbízí. Je subtilní a precizní a v jeho hudbě se toho hodně odehrává pod povrchem. Cítíte z ní, že její autor ví, co a jak chce sdělit. Ne vždy se to ale setká s posluchačem, který toto sdělení chce zkusit přijmout. Auditorium Dvořákovy síně ten večer nebylo úplně nakloněno vnímat nově, což se ukázalo ve druhé polovině koncertu, kdy někteří návštěvníci odešli.
Skladba Pétera Eötvöse Jet Stream přinesla efektní prvek v podobě sólového trumpetisty, fenomenálního Tamáse Pálfalviho. Je mu pouhých pětadvacet let a uznání sklízí nejen za špičkové ovládání nástroje, ale hlavně za nekompromisní uměleckou cestu, která směřuje k nové hudbě. Eötvösova kompozice pracuje se třemi trumpetisty stojícími na empoře, kteří komunikují se sólistou na pódiu. I když se Jet Stream příliš nepodobá sólovému koncertu, panuje zde jasná hierarchie a rozdělení hudebního materiálu mezi orchestrem, jenž s vehemencí a zdánlivě chaoticky hledá nové a nové sonority, a trumpetistou, který toto dění po svém glosuje. V určitý moment Eötvös dopřává sólistovi něco jako „kadenci“, a ten má možnost předvést se na pozadí pianissimového zvuku jakoby z jiného světa. Samozřejmost i vážnost, s jakou mladý Pálfalvi vystřihl náročný part, i celková temperamentnost a barevnost skladby přispěly k jejímu úspěchu. Jako přídavek zazněla Bartókova úprava lidové písně a bylo tak možné vychutnat si sólový tón Pálfalviho trubky.
Stravinského Symfonie o třech větách do výše zmíněného kontextu zapadla především svou výraznou rytmickou složkou. Poválečný Stravinskij, to je již hudba, která zažila a vstřebala rozpad harmonických, tonálních a formálních jistot a vyrovnala se s nimi. Paralely se tedy daly najít s oběma dalšími skladatelskými osobnostmi.
Dirigent a orchestr věnovali přípravě večera velkou péči. Přesto je očividné, že nová hudba filharmonikům není vlastní. Při provedení nových děl záleží především na interpretační přesvědčivosti a nasazení. A i když není možné vytknout ledabylost nebo nezájem, do bytostného nasazení ještě kus chyběl. I proto je potřeba tento typ programů uvádět častěji a opustit předsudky vůči posluchačům a strach z jejich (domnělé) konzervativnosti.
