Richard Beith (vyd.): Vilém Tauský CBE FGSM (1910 – 2004), vyd. The Dvořák Society for Czech and Slovak Music, Newcastle-under-Lyme 2010, 286 s.
Po publikacích věnovaných Rudolfu Firkušnému, Petru Ebenovi, Václavu Talichovi, po soupisu Dvořákovy tvorby a po vzpomínkách s Dvořákem spřáteleného příbramského dirigenta Bohumila Fidlera vychází zásluhou The Dvořák Society for Czech and Slovak Music se sídlem ve Velké Británii další v angličtině vydaný sborník. Je věnován Vilému Tauskému a soustřeďuje materiály k významné dirigentské osobnosti, o níž se u nás dlouhá léta pokrytecky víceméně mlčelo. Tauský sice utekl z pevninské Evropy před nacisty a během druhé světové války řídil v Británii československý armádní orchestr, do vlasti se však nevrátil a zůstal emigrantem, k němuž se oficiální kultura nehlásila. V Československém biografickém slovníku z roku 1992 není o Tauském zmínka, a nenapravil to ani Český biografický slovník XX. století Josefa Tomeše a kol. z roku 1999. Do Československa se Tauský podíval po druhé světové válce pouze dvakrát – roku 1974 si zadirigoval operu v Brně, Ostravě a Olomouci, a následujícího roku uskutečnil tři koncerty s Košickou státní filharmonií. Padesát stránek Tauského životopisu je ve sborníku rozděleno na tři etapy: „Tauský doma 1910 – 1939“ (autor Karel Janovický), „Tauského vojenská kariéra 1939 – 1945“ (Richard Beith) a „Tauský ve Velké Británii 1945 – 2004“ (opět Karel Janovický).
Přerovský rodák Vilém Tauský pocházel z umělecké rodiny spřízněné s operetními skladateli Leo Fallem a Leo Ascherem. Tauského matka byla podle údaje ve sborníku Ascherova sestra (že zpívala Zuzanku ve Figarově svatbě pod Gustavem Mahlerem ve vídeňské Dvorní opeře bude možná rodinná legenda, či prostý omyl – nedávno vydaná „Kronika vídeňské Státní opery 1869 – 2009“ ji neuvádí). Osm blízkých příbuzných se stalo obětmi holocaustu. Tauského životní peripetie by vystačily na několik životů. Byl žákem Leoše Janáčka, Viléma Petrželky a v dirigování Zdeňka Chalabaly a záskokem za posledně jmenovaného zahájil dirigentskou kariéru. Při útěku před nacisty se v Paříži jeho cesta protkla s osudem Bohuslava Martinů, Jiřího Muchy, Vítězslavy Kaprálové a dalších. Pro Tauského vojenskou kapelu byla původně určena Martinů Polní mše , Tauský však mezitím musel se svými vojáky Francii opustit a k nastudování tehdy nedošlo (Tauský pak roku 1955 kompletně provedl v Londýně všechny Martinů symfonie). Po válce se stal Tauský na čtyři roky hudebním ředitelem Carl Rosa Opera Company, následovala táž funkce u Welsh National Opera atd. Roku 1981 byl vyznamenán řádem Commander of the Order of the British Empire (CBE), druhá zkratka v názvu knihy znamená Fellow of the Guildhall School of Music (FGSM).
Životopisná část má nejobsáhlejší rozsah, podstatné jsou však zejména její doplňky a přílohy. Ve třech statích sám Vilém Tauský rozjímá o Leoši Janáčkovi (Leoš Janáček: a recollection ), o Dvořákově Rusalce (Dvořák’s Rusalka ) a o dirigentském povolání (The Conductor ). V této stati roku 1983 shrnul své umělecké zkušenosti a určitě by stálo za to ji zveřejnit v češtině. Následují dvě vzpomínky na Tauského. První je od Frasera Gouldinga, korepetitora operních kurzů na Guildhall of Music and Drama, na níž Tauský působil v letech 1966 – 1992. Drobný postřeh potvrzuje to, co Tauský sám rozvedl ve svém pojednání o dirigentské práci. Když některý z jeho žáků projevil přání dirigovat Mahlerovy symfonie nebo Richarda Strausse, Tauský prý radil: „Nejřív dirigujte tři roky Veselé paničky windsorské, a pak teprve můžete dirigovat Strausse a Mahlera.“ Druhá vzpomínka je od dirigenta a popularizátora hudby Philipa Hesketha, v níž je skryt jiný detail Tauského přístupu k hudbě. Pro něj náleželi Franz Lehár a Leo Fall nebo angličtí skladatelé lehké hudby Eric Coates a Ronnie Binge ke stejnému světu jako Mahler a Stravinský. Proto je třeba je interpretovat se stejně otevřenou duší, s otevřeným srdcem a plnou vážností. V přetištěných materiálech (programy, korespondence) byla pečlivě doplněna česká diakritika, nic se však nemá přehánět: tak se například z dirigenta uvedeného v originálu chybně jako Pinkan stal Jiří Pinkaš (což je ještě „zdůvodněno“ v poznámce na s. 147). Takové drobnosti jsou však jen k pousmání. Stať Petera Herberta je věnována historii uvádění Dvořákovy Rusalky na britských ostrovech mezi lety 1939 – 1969, v jejíž propagaci Tauský sehrál nemalou roli, shrnutí je tedy velmi užitečné. Pozoruhodné jsou připojené soupisy Tauského repertoáru a diskografie, sestavené Grahamem Melvillem-Masonem (s připojenou studií) resp. Richardem Beithem, soupis recenzí, i Tauského vlastní nevelké kompoziční tvorby.
Body: 6 z 6 – tip Harmonie
