Lina Pagliughi – soprán, Mario Filippeschi – tenor, Rolando Panerai – baryton, Sesto Bruscantini – bas, Orchestra Sinfonica e Coro di Roma della RAI, Geatano Riccitelli – sbormistr, Fernando Previtali – dirigent . Text: A, I, N. Nahráno: 1952 v Římě. Vydáno: 2011. TT: 72:39, 76:29. ADD. 2 CD Myto 00160.
Společnost Myto ve speciálně zvukově upravené verzi znovu vydala historickou živou nahrávku Belliniho poslední opery Puritáni z Říma, kterou pořídil zkušený dirigent Fernando Previtali . Previtali začínal jako asistent Vittoria Guie a v letech 1936–1953 stál v čele Symfonického orchestru italského rozhlasu RAI, s nímž v 50. letech výrazně přispěl k rozvoji gramofonových operních záznamů. (Celkem Previtali nahrál 57 kompletů.) Italský operní život na počátku 50. let skutečně vzkvétal – roku 1951 byla u příležitosti 50. výročí Verdiho smrti nahrána skoro všechna jeho díla, což zejména v případě jeho neprávem opomíjených ranějších opusů dodnes má stěžejní význam. (Sám Previtali řídil nahrávky Nabucca, Bitvy u Legnana, Trubadúra a Dona Carla.) Právě profesionalismus běžného italského dobového provozu, představovaný dirigenty jako Previtali, Gavazzeni, Votto, Capuana, Giulini či Molinari-Pradelli, vychovával pěvecké hvězdy, s jejichž výkony se pak trochu neprávem mohli chlubit mediálně známější světové dirigentské tváře. Desítky živých nahrávek z italských divadel 50. let dokazují, že tehdejší repertoárová interpretace dalece předčila nejopulentnější dnešní produkce Met – divadlo se dělalo gesty a hlasy, ne světly a počítačovými triky. Previtaliho snímek je navíc vůbec první nahrávkou Puritánů ve 20. století! Puritány Bellini napsal pro největší hlasy své doby a extrémní náročnost partů je také hlavní zábranou častějšího uvádění tohoto díla nesrovnatelné krásy a brilance belcantové melodiky. Širokodeché kantabilní fráze vyžadují kromě technické jistoty stylovost a kulturu projevu. Přesně to dokázal roli Riccarda dát tehdy teprve sedmadvacetiletý Rolando Panerai , který se prosadil – podobně jako řada dalších pozdějších hvězd (Bergonzi, Mancini, Guelfi, Stella…) – ve verdiovských produkcích roku 1951. Sesto Bruscantini , proslulý mimořádně širokým repertoárem a dlouhou kariérou, zkušený interpret belcantového oboru, je mu výborným partnerem jako sir Giorgio, ačkoli jeho bas nedosahuje mohutnosti Siepiho či Ghiaurova. Hlavní pozornost se přirozeně upírala na již tehdy legendární představitele hlavních rolí – Lina Pagliughi i Mario Filippeschi se narodili již roku 1907 a je úctyhodné, že si vůbec troufali v Puritánech zpívat na jevišti a nechat se nahrávat. Ačkoli slavné koloratury Pagliughi jsou už mírně poznamenané věkem a některých vysokých tónů nedosahuje, málokterá dobová sopranistka se jí mohla vyrovnat. Mario Filippeschi pak vládl s absolutní suverenitou napříč celými 50. lety a každé jeho vystoupení bylo svátkem pro ctitele skutečně velkých hlasů, protože snadnost a znělost jeho vrcholů byla přímo neuvěřitelná. Dnes už jen díky takovýmto živým nahrávkám můžeme pochopit frenetické nadšení publika, jež budily Filippeschiho heroické kreace. Intenzita a náležitý patos dramatického výrazu, otevřenost hlasu a jedinečná technická jistota, to byly hlavní atributy jeho umění; už kvůli Filippeschiho výkonu by si neměl Previtaliho Puritány žádný milovník hudebního divadla nechat ujít.
Body: 5 z 6
