(Milhaud, Hindemith, Winkler)
Pavel Ciprys – viola, Daniel Wiesner – klavír. Produkce: Vít Roubíček. Text: Č, A. Nahráno: 2006 – 2007, Studio Českého rozhlasu Praha. Vydáno: 2007. TT: 57:30. DDD. 1 CD Radioservis CR 0386-2.
Violista Pavel Ciprys (narozen 1973), v současné době zástupce vedoucího viol České filharmonie a člen smyčcového kvarteta Apollon, vybral pro své profilové CD dvě díla skladatelů dvacátého století, a jako na první pohled překvapivý kontrast skladbu zapomenutého skladatele, která sice vznikla také ve 20. století, patří však ještě zcela éře romantismu. Kontrast je však příkrý jen zdánlivě (titul nahrávky Viola incognita byl v tomto smyslu zvolen skutečně případně). Darius Milhaud zvolil pro svou Sonátu pro violu č. 1 z roku 1944 témata skladatelů 18. století. Její styl by se dal označit jako neobarokně-klasicko postmoderní (vím, takový termín neexistuje), violový part poskytuje sólistovi možnost uplatnit všechny přednosti temné kantability nástroje, a – navzdory rozšířeným vtipům o violistech – možnost předvést hru v krátkých notových hodnotách (zejména v „barokní“ druhé větě, označené jako Française). Ani třívětá Sonáta pro violu op. 11 č. 4 Paula Hindemitha není vysloveně „moderní“. Byla dokončena těsně po první světové válce a Hindemith v ní uplatnil především variační techniku. Třetím skladatelem je Alexander Adolfovič Winkler z německojazyčné rodiny v Rusku. Od roku 1927 žil ve Francii, k níž projevoval afinitu již dříve (ruská náklonnost k francouzské kultuře byla ostatně známá) – ve finální větě své Sonáty op. 10 z roku 1902 například zpracovává téma bretaňské lidové písně. Zajímavě zvolená dramaturgie Pavlu Ciprysovi a jeho klavírnímu partnerovi Danielu Wiesnerovi umožnila vytvořit snímek, který přináší kvalitní díla, prezentuje vyzrálé interpretační umění obou umělců se všemi přednostmi, které mají jako jednotlivci i v souhře (Daniel Wiesner projevuje jako doprovazeč vynikající schopnost soucítění), a navíc se – docela jen tak – velmi dobře poslouchá.
Body: 4 z 6
